Rozhovor s Lucií Ortegou o Světlech nad močálem | nakladatelství

Rozhovor s Lucií Ortegou o Světlech nad močálem

Aktuality Knižní novinky

Světla nad močálem, vítězný rukopis čtvrtého ročníku Hvězdy inkoustu, se od svého vydání vyhřívá na výsluní čtenářské přízně, a proto bychom vám rádi přinesli krátký pohled za oponu jeho vzniku. O prvotním nápadu, práci na rukopisu, ale taky o svých oblíbených autorech, spisovatelských zvycích nebo o věcech, které v knihách nemůže vystát, nám vyprávěla Lucie Ortega.

Co tě k psaní přivedlo? Máš nějaké vzory?

U nás doma se vždycky hodně četlo a příběhy mě odjakživa fascinovaly. Navíc mám od dětství docela komplexní dějové sny. Vymýšlení a psaní příběhů tedy vyplynulo samovolně. Vzory přímo nemám, jsem spíš individualista a vždycky si raději hledám vlastní cestu, ale je mnoho autorů, jejichž tvorba mě hluboce oslovila a určitě v nějakém směru ovlivnila – Eco, Herbert, Tolkien, Čapek, King, Rowlingová, Gaarder, Dickens, Steinbeck, Bulgakov a další.

Jaký je tvůj oblíbený knižní hrdina/hrdinka z dětství a proč?

To asi nedovedu říct, během čtení si najdu cestu téměř ke každému hrdinovi/hrdince, nemám přímo oblíbence.

Je něco, co tě na knihách rozčiluje?

Nemám ráda, když je děj příliš jednoduchý a vztahy mezi postavami předvídatelné. Při čtení mě ruší časté používání vulgarismů a nespisovná čeština mimo přímou řeč. Také se vyhýbám knihám, kde na mě ze stránek neustále vyskakují vyhřezlá střeva a prýští fontány krve – mám dost živou představivost, takže v tomto směru mi opravdu stačí méně. Stejně tak nemusím hromady sexuálních scén, které nikam neposouvají děj a snaží se jen text okořenit.

Čím tě naopak kniha zaujme?

Zaujme mě kniha ze zajímavého prostředí, s přesahem vybízejícím k přemýšlení, dobře propracovaným dějem a zajímavými (byť třeba nesympatickými) postavami – ideálně pokud má vše najednou, ale není to vždy podmínkou. Baví mě příběhy mnohavrstevné, propletené a s překvapivými, ale logickými zvraty. Mám ráda náznaky, které si čtenář může cestou sbírat a s jejich pomocí se snažit domýšlet, jak to asi ve skutečnosti všechno je. A když přidáte intriky, mezilidské vztahy, inteligentní humor a špetku psychologie, je to pro mě dokonalé knihomolské menu.

Co tě při psaní inspiruje?

Všechno. Příběhy lidí okolo, novinové články, zprávy, hudba, příroda, zajímavá místa… Nasávám všechno možné, protože člověk nikdy neví, kdy se to může hodit. Baví mě v příbězích řešit každodenní témata v netradičním prostředí, které jim umožní vyniknout – náměty jsou všude kolem.

Máš nějaké speciální rituály, které ti při psaní pomáhají?

V posledních letech si k příběhům vytvářím playlisty, abych se na ně mohla kdykoliv rychleji naladit. Ráda si k psaní dám nějaký čaj, občas kafe, ale jinak žádné rituály nemám.

Jak probíhá tvůj tvůrčí proces? Kdy a kde píšeš?

Většina děje se mi napřed odehraje v hlavě. Naskakují mi jednotlivé scény a dialogy jako části filmu. Postupně si je zapisuju a stavím z nich příběh. Když si sedám k vlastnímu psaní, mám už v podstatě knihu vytvořenou, jen jí potřebuju dát formu na papíře. Často se stává, že mě ještě průběžně napadají další varianty a alternativy, kudy se děj může ubírat. Někdy tomu nechávám volný průběh a od původní verze se odkloním, jindy si napíšu více variant a z těch vybírám. V zásadě se ale dá říct, že ve chvíli, kdy si příběh během psaní odžívám znovu a pomaleji, už ho nechávám, aby si žil vlastním životem.

Pro psaní nemám vyhrazené konkrétní místo, spíš to střídám. Dřív jsem občas psala v kavárnách, a pokud to jde, ráda si sednu někde venku. Přijde mi, že změna prostředí je skvělá pro inspiraci, i když vím, že spousta lidí preferuje stejné místo. A co se času týče, je mi to jedno – brzy ráno, během dne, večer, výjimečně i v noci, zkrátka kdykoliv je nálada a hodí se to. A ideálně každý den, abych byla s příběhem co nejvíc v kontaktu.

Zapisuješ si někam svoje nápady a postřehy, abys je později využila?

Ano, dělám si poznámky v OneNote, abych k nim měla kdykoliv přístup z mobilu i počítače. Shromažďuju si zajímavosti a nápady k jednotlivým námětům, nebo i bez zařazení, pokud zatím nevím, kam by se hodily. Často si také kopíruju odkazy na články a podobně.

Konzultuješ svoje příběhy s někým? Kdo je čte jako první?

Někdy konzultuju konkrétní problematiku s někým, kdo se v ní pohybuje, pokud nemůžu získat dostatek informací z jiných zdrojů. Jindy shromažďuju názory různých lidí, abych si rozšířila v určité oblasti úhel pohledu a nevycházela jen ze svých znalostí a zkušeností. Text dávám odjakživa do ruky jako první svojí mámě. Příběh zná většinou už předtím, protože když si potřebuju utřídit myšlenky, tak jí děj vyprávím. Nicméně ona mi dává takovou první stručnou zpětnou vazbu. Občas pak požádám i nějakého betačtenáře.

Jak vnímáš svoje postavy? Máš od začátku jasnou představu, kým budou a jaký plní účel?

Postavy mi vznikají až na základě příběhu, takže první, co o nich vím, je jejich účel a základní rysy osobnosti. Zbytek se vyvíjí přirozeně – jak příběh ožívá, ožívají s ním i postavy. Někdy chvíli trvá, než si k nim najdu cestu, jako tomu bylo třeba právě v případě Leny, a já sama je musím napřed pochopit, abych je dokázala vystihnout.

Co tě přivedlo k tomu napsat Světla nad močálem a přihlásit se s nimi do Hvězdy inkoustu? Jak kniha vznikala?

Od dětství miluju mytologii a ráda v příbězích pracuju s jejími prvky. Témata Hvězdy inkoustu jsem sledovala asi od jejího druhého ročníku, ale do té doby mě nezaujala. Ještě než byl čtvrtý ročník vyhlášený, napadlo mě, že bych mohla napsat něco se slovanskou mytologií, takže když jsem pak viděla téma, usoudila jsem, že buď teď, nebo nikdy. Začala jsem si hledat informace i o méně známých bytostech. Na jednu stranu jsem chtěla vytvořit atmosféru čehosi povědomého, co nám připomene pohádky z dětství, na druhou stranu jsem věděla, že hlavní postava nemůže být někdo, kdo se objevil už stokrát v jiných knihách. Na bludičky padla volba téměř okamžitě. Skutečnost, že o nich není moc ucelených informací, mi poskytla více prostoru pro vlastní tvorbu. Nicméně bludník, ančutkové a další zmínění obyvatelé močálu v mytologii skutečně figurují, stejně jako valná většina ostatních bytostí, na které čtenáři ve Světlech nad močálem narazí.

Zatímco jsem si pročítala knihy o mytologii a čekala, až ke mně příběh přijde, narazila jsem na článek o nárůstu počtu sebevražd mladistvých ke konci školního roku kvůli obavám z vysvědčení. Ve svém širším okolí jsem znala dva lidi, kteří si sáhli na život, a představa, že se o sebevraždu pokusí dítě jen proto, že má strach z vysvědčení, mi přišla úplně děsivá. Díky tomu jsem si začala uvědomovat, že žádné „jen proto“ neexistuje, a jak často chybujeme, když bagatelizujeme problémy mladých dospělých a dětí a tvrdíme jim, že oni přece ještě žádné problémy mít nemohou. A tak vznikla Lena, (ne)hrdinka Světel nad močálem, která se nesnaží zachránit svět, ale chce jen zůstat tam, kde konečně může být sama sebou.

Motiv sebevraždy se neměl stát jenom jakousi kulisou, morbidním háčkem na čtenáře, ale tématem, které bude Lenu doprovázet po celou knihu. Všechny situace, jimž je během příběhu vystavena, nějakým způsobem reflektují problémy, před nimiž se předtím rozhodla utéct. Věděla jsem, že nechci psát temnou fantasy s hrdinkou obdařenou výjimečnými magickými schopnostmi, která bojuje na jehlových podpatcích a nemilosrdně likviduje nepřátele. Chtěl jsem psát o sestupu obyčejné holky do podsvětí, boji proti strachům a o hledání vlastní hodnoty a síly. A o tom také tahle kniha je.

Jak bys popsala naši spolupráci? Překvapilo tě něco?

Asi bych neřekla, že vyloženě překvapilo. Protože už jsem za sebou měla pár zkušeností s redakčními úpravami povídek ve spolupráci s jinými nakladatelstvími, měla jsem představu, co očekávat. Způsob jednání byl příjemný a konstruktivní. Zásahy do textu, ač jsou běžné a je dobré s nimi počítat, mohou být pro autora poměrně nepříjemné. Redaktor s dobrým přístupem dokáže autora nasměrovat a pomoci mu najít vhodnější řešení, aniž by mu ubíral prostor nebo vnucoval styl, který autorovi není vlastní. Toto velmi oceňuji, stejně jako respektování mého názoru v bodech, kde jsme se úplně neshodovali. Mám také radost, že jsem si mohla nadefinovat vzhled obálky, a jsem moc spokojená s prací pana Štorcha.

Proč by si lidé měli Světla nad močálem přečíst?

Já si tu otázku s dovolením trochu poupravím na: Kdo by si měl Světla nad močálem přečíst? Myslím, že kniha osloví především čtenáře, kteří mají rádi pohádkově-mytické prostředí, zajímají je témata sebehodnoty, ekologie a společenských problémů, vnitřní boj jim přijde možná i zajímavější než ten vnější a nevyžadují v každém příběhu silnou romantickou linku, protože na lásku prostě občas není ta správná chvíle. A navíc je zajímá, jak ta sarkastická holka, co se zrovna stala bludičkou, zvládne do sedmi dnů v močálu utopit člověka.

 

Světla nad močálem si můžete pořídit zde a autorku můžete sledovat na instagramu: @lucie.ortega.navratilova

Informace k dalšímu ročníku soutěže Hvězda inkoustu najdete TADY.