Ačkoli je fragmentí autorská „stáj“ genderově trochu nevyvážená a zejména ve sféře původní české fantasy u nás převládají autorky, občas se objeví skvělý rukopis i od mužského autora. Jedním ze zatím posledních takových rukopisů byla Noc pro chrliče od skvělého Filipa Kalčáka. Příběh plný humoru, magie a dobrodružství, jehož rozuzlení na poslední stránce váš určitě překvapí. A co o knize a svém vlastním tvůrčím procesu říká sám autor? To si můžete přečíst v následujícím rozhovoru.

Co tě k psaní přivedlo? Máš nějaké vzory? 

Upřímně jsem se vzorům vždycky snažil vyhýbat, aby mě někdo v řemeslu příliš neovlivnil. Snad inspirace. Ó ano, inspirace číhají všude. Jak to tak bývá, kořeny mé záliby ve psaní a čtení fantasy sahají hluboko do dětství. Nikdo konkrétní mě k žánru nepřivedl, zkrátka jsem vždy věděl, že ke mně fantasy pasuje. Začalo to čtením příběhů o Dračím srdci od Thomase Breziny, rychle jsem ale přeřadil na dospělejší kusy. Tolkien, Sapkowski… Jestli jsem někdy chtěl psát tak dobře jako někdo, tak to byl nejspíš Patrick Rothfuss, autor Jména větru. Finální motivační kopanec mi ale uštědřila první stránka knižní Hry o trůny, na které vlastně příběh mého románu Noc pro chrliče začíná. 

Jaký je tvůj oblíbený knižní hrdina/hrdinka z dětství a proč? 

Fantasy tituly mě vždycky fascinovaly spíš celkovým světem a komplexností. Že bych si doma vylepoval plakáty Zaklínače s obnaženou Yennefer po boku, to asi ne. Mamka by to nejspíš neocenila. Ale kromě fantasy jsem hodně četl i klasické dobrodružné romány. A takoví Tři mušketýři, to pro mě byli frajeři. 

Je něco, co tě na knihách rozčiluje? 

No, knihy, které mě rozčilují, prostě nečtu. Většinou. Ale když se člověk stane píšícím autorem, tak už podle mě ani nemůže číst knihy „normálně“ jako dřív. Pořád si říká, jestli by to třeba nenapsal líp. Nebo o kolik hůř. Anebo tápe, jestli je tadyten nápad s šišlavým orkem opravdu tak úžasný. Tak trochu šťourá a někdy zapomíná jen tak si číst. Alespoň já to tak mám. Ale zase se přitom člověk učí. Je třeba hledat pozitiva. 

Čím tě naopak kniha zaujme? 

Pro mě je zásadní čtivost a barvitost, což jsem se snažil promítnout i do Noci pro chrliče. Jasně, skvělé postavy jsou hrozně důležité. Ale pokud se pohybují v mdlém světě, tak to nestačí. Třeba charaktery ve zmiňovaném Jménu větru nejsou úplně oslňující, ale působí  natolik uvěřitelném světě, že to čtenáře naprosto vtáhne. Kromě toho mám rád, když je autor originální. Koktejl úspěšné knihy má zkrátka spoustu přísad. 

Co tě při psaní inspiruje? 

Inspirovat mě může úplně cokoli. Knížky, filmy, hudba, dění ve světě, cestování nebo rozhovory s přáteli. Asi by mě inspirovaly i sny, ale já je vždycky zapomenu. I když jedna věta z Noci pro chrliče se mi vlastně ve snu zjevila ještě před tím, než jsem ji napsal. Trochu psycho. Nedostatek nápadů každopádně nikdy nebyl můj problém. Hlavní je realizace. 

Máš nějaké speciální rituály, které ti při psaní pomáhají? 

Bez obětování fauny i flory na oltáři se obejdu. Pro spisovatelskou náladu mi většinou stačí naladit správnou hudbu. Při psaní Noci pro chrliče jsem využíval fantasy playlisty i soundtracky z filmů a videoher. Většinou potřebuju hudbu instrumentální, není to ale pravidlo. Kolikrát mám ale zdánlivě ideální podmínky, a múza stejně ne a ne přijít. A bez ní se autor nehne. 

Jak probíhá tvůj tvůrčí proces? Kdy a kde píšeš? 

Ke kariéře full-time spisovatele mi ještě pár prodaných výtisků chybí, takže píšu především tehdy, kdy mám na psaní čas a náladu. Dříve jsem psal hodně pod rouškou noci, poslední dobou jsem se ale naučil psát i ve dne. Že by se ze světloplacha stával temnoplach? Když pak cítím, že mám múzu a písmenka skáčou na virtuální papír ve správném tempu, píšu, dokud můžu. Protože vím, že další taková příležitost jen tak přijít nemusí. 

Zapisuješ si někam svoje nápady a postřehy, abys je později využil? 

Samozřejmě. Není nic horšího, než když se geniální nápad vypaří do vzduchoprázdna. Všechny nápady a všechny myšlenky ke knize si zapisuju do mobilu. Hodně idejí se vyrojí také při samotném psaní, takže si je zapisuju rovnou na konec dokumentu. Když si s vámi tedy budu povídat a najednou vytáhnu mobil, nebojte se, nevedu si na vás složku. Prostě mě jen něco napadlo… 

Konzultuješ svoje příběhy s někým? Kdo je čte jako první? 

Hororový machr Stephen King radí, aby první draft autor dokončil takový, jaký chce on sám. Žádné cizí rady. A toho se držím. Upřímně nesnáším, když někdo musí hodnotit moji nedodělanou práci. Takže první verzi dokončím po vlastní ose. Pak dílo znovu projdu v pozici pomyslného prvního betačtenáře. Pak ho posílám testerům, takovým, kteří mi řeknou upřímný názor. Následně implementuju jejich poznatky. Pak korektura. Další úprava. Až pak bych se odvážil dílo někam posílat. 

Jak vnímáš svoje postavy? Máš od začátku jasnou představu, kým budou a jaký plní účel? 

Vnímám je samozřejmě pozitivně, ale na to se asi neptáte. První kniha mě v tvorbě postav hodně naučila. Vytvořil jsem za nimi v pozadí obří mytologický konstrukt, věděl jsem, jaké budou, co budou dělat, jak se budou vyvíjet. A pak člověk začne psát a zjistí, že nic z toho možná ani dělat nemusel. Že promýšlet tolik děj je zbytečné. Postavy si samy řeknou, kudy chtějí putovat. A během psaní si reálně dvakrát natolik postavily hlavu, že mi naprosto překreslily příběh. Ale zároveň jsem věděl, že je to naprostá bomba. Jeden zádrhel se týkal postavy Kouzlivána. Tedy spíše jeho nohy… 

Co tě přivedlo k tomu napsat knihu? Jak vznikala? 

Povídky a hudbu jsem tvořil odmalička. Vážněji jsem ale psaní začal brát asi v 16 letech. Zhruba v tom čase jsem otevřel knižní Hru o trůny a napadlo mě, že bych něco takového přece zvládl taky. Ach to naivní mládí. Ale zkusil jsem to. Psal a psal. A vždy, když jsem se zlepšil, tak jsem dílo přepisoval. Měnil se děj, měnily se postavy, měnil se žánr. Jenže jsem toho kromě románu tvořil tolik, že se moje práce na Noci pro chrliče nakonec protáhla na deset let. 

Jak bys popsal naši spolupráci? Překvapilo tě něco? 

Spolupráci s Fragmentem hodnotím skvěle. Rukopis jsem poslal a do tří měsíců se mi skutečně odpovědný redaktor ozval. K mé radosti se mu Noc pro chrliče líbila. Jistě – na začátku mě trochu šokovala rozsáhlost přepisovacího procesu –, ale na konci dne je potřeba říct, že kniha je teď ještě lepší než zaslaný rukopis. Taky je zapotřebí zmínit, že redaktor nemá na starost jenom vás, musíte se doptávat a sami se snažit, aby byl výsledek co nejlepší. Takže líná huba, chudá huba. Nebo tak něco. 

Proč by si lidé měli knihu přečíst? 

Protože toho podle mě nebudou litovat. Noc pro chrliče není klasické fantasy plné elfů a draků. Jde o knihu, která chce být originální, barvitá a zábavná. Je založená na nápadu světa, ve kterém vedle sebe žijí světloplaší a temnoplaší. Na kontinentu, kde zabíjí den i noc, se rozbíhá výpravné putování za pokladem, které odšpuntuje tajemná scéna maškarního plesu, která se dostala i na obálku. Žánrově je Noc pro chrliče dospělejší fantasy, které je ale říznuté humornými, detektivními, mysteriózními i steampunkovými prvky. Úsměv čtenáře střídá zděšení. A všechno zaklapne až na poslední stránce. Já přeju čtenářům, ať si ji užijí. Napište mi, jak se vám Noc pro chrliče líbila.