Tento týden u nás vychází Králova mlha – první díl fantasy série Leviar, na kterou jsme se v redakci opravdu těšili. Tenhle napínavý příběh potěší všechny milovníky fantasy bez ohledu na věk i pohlaví a vrátí je do doby, kdy hltali Hobita a Pána prstenů. Osobití hrdinové, propracovaný svět, mytický nepřítel s neskutečnou silou – nic z toho tady nechybí. O vzniku příběhu, ale nejen o něm jsme si na dálku povídali s autorem Leviaru Alešem Divišem.

Co tě k psaní přivedlo? Máš nějaké vzory?

Nikdy bych nečekal, že se mě na tohle někdy někdo zeptá (úsměv). Nejsem zrovna učebnicový příklad spisovatele, jakého si asi vybaví drtivá většina čtenářů. Ještě v době vysoké školy jsem rozhodně nepatřil mezi ty, kteří by v budoucnu chtěli mít cokoliv společného s tvůrčím psaním. O střední škole ani nemluvě.

Ale zpět k otázkám. Za poslední roky jsem si v hlavě postupně tvořil fiktivní svět, který jsem ve svých volných chvílích pravidelně „navštěvoval“. Jeden rok jsem v něm vybudoval vesnice a města, ten druhý zase lesy nebo řeky. Když už tam byl dostatek přírody, věcí, míst a postav, musel jsem se natáhnout pro papír, jelikož v hlavě mi pomalu nezbývalo místo pro podstatnější záležitosti. A když jsem to tak viděl před sebou nakreslené a doplněné o nespočet poznámek, zjistil jsem, že chci raději rozvíjet své vlastní nápady než se podílet na tvorbě snů jiných lidí. Vyloženě autorské vzory asi nemám – tedy když nepočítám otce fantasy žánru Tolkiena. Ale moc se mi líbí díla od Brandona Sandersona.

Jaký je tvůj oblíbený knižní hrdina/hrdinka z dětství a proč?

Obávám se, že vysloveně oblíbený dětský hrdina v mém případě není asi žádný. Nicméně někdy kolem dvanácti/třinácti let jsem se i já stal obětí magické školy čar a kouzel v Bradavicích.

Je něco, co tě na knihách rozčiluje?

Nemám rád, když se příběh táhne jako bramborová kaše ze školní jídelny (úsměv). Chápu, že občas je nutné rozvíjet vedlejší dějové linky, ale už několikrát jsem se přesvědčil o tom, že mezi budováním atmosféry a zbytečným natahováním děje je velmi tenká hranice. Nejsem taky velký fanoušek náhlých a nedomyšlených konců typu deus ex machina.

Nicméně tohle jsou jen moje subjektivní postřehy a názory. Jsem ten poslední, kdo by chtěl ostatním diktovat, jak se má správně psát. Obecně tvrdím, že žádná kniha není ve své podstatě špatná. Vše záleží na rozpoložení mysli a vnímání konkrétního čtenáře.

Čím tě naopak kniha zaujme?

Teď se hodí říct: příběhem, který se netáhne jako bramborová kaše (smích). Ale je to tak. Na knize mě obvykle zaujmou dvě věci. Ta první je zmíněný příběh, který může být mnohonásobně propletený, ale musí skvěle fungovat jako celek. V žádném případě nesmí hrát druhé housle. Měl by se mi svým dějem zjevovat v podobě drobných náznaků a indicií, které odhalí svoji skutečnou tvář v ten pravý okamžik.

Druhá věc je bez pochyby prostředí, ve kterém se příběh odehrává. Líbí se mi, když je vymyšlené, ale zároveň působí důvěryhodným dojmem. Sám se kolikrát přistihnu, že o daném místě potom přemýšlím jako o skutečné destinaci kdesi daleko od domova. Vyhledávám knihy s co nejdetailněji propracovaným, obsáhlým a pestrým světem.

Co tě při psaní inspiruje?

Životní příběhy mých přátel, ostatní fantasy knihy, počítačové hry, filmy, hudba, příroda a tma. Je to opravdu široké spektrum.

Máš nějaké speciální rituály, které ti při psaní pomáhají?

Hodně chodím po místnosti. Opravdu hodně. Trvá to už od střední školy, kdy jsem tuhle osvědčenou taktiku volil pro lepší zapamatování si učiva. Nedokážu to asi pořádně vysvětlit, ale ta část mozku, která je potřeba pro psaní textů, funguje mnohem výkonněji, když se moje tělo hýbe. Teď mě tak napadá, že jsem nejspíš právě přišel na důvod svých nevalných známek z diktátů (smích). K počítači usedávám s vědomím, že vím, jak budu děj dál rozvíjet. Kdykoliv se zaseknu, vstávám ze židle a jdu se „projít“. V případě, že ani to nepomůže, musí nezbytně přijít restart – pustím si do uší náhodnou skladbu od mého nejoblíbenějšího zpěváka The Weeknd a čekám, až se systém opět uvede do chodu.

Jak probíhá tvůj tvůrčí proces? Kdy a kde píšeš?

Vše podstatné se odehrává v mé hlavě. Většinou si celou kapitolu nechám přehrát jako film a teprve potom ji začnu sepisovat. Snažím se být vždycky o několik kroků napřed. Věděl jsem, jak celá kniha dopadne, ještě dřív, než jsem napsal první stranu. K psaní nutně nepotřebuju klid. Pár desítek stran jsem dokázal napsat i v obývacím pokoji za doprovodu zapnuté televize a syna vesele mlátícího kladívkem do podlahy. Upřednostňuju ale noc – respektive tmu. V noci „vidím“ svůj příběh mnohem jasněji než za bílého dne.

Zapisuješ si někam svoje nápady a postřehy, abys je později využil?

Veškeré poznámky si zapisuju přímo do počítače a následně je nahrávám na cloudové úložiště. Čas od času se stane, že si něco poznačím do telefonu, ale tomu se snažím vyhýbat. Už několikrát se stalo, že jsem na tamní zápisky zapomněl anebo se ztratily ve změti dalších poznámek, které s knihou neměly nic společného – jako například nákupní seznamy. Člověk pak bezradně stojí uprostřed supermarketu, hledá v telefonu, co měl nakoupit, a najednou na něj vyskočí půl roku stará poznámka o tom, že kdesi v první polovině knihy zapomněli tamten s tamtím udělat tamto (úsměv).

Konzultuješ svoje příběhy s někým? Kdo je čte jako první?

Původně jsem měl vybrané dvě osoby, které měly být mými testovacími čtenáři, ale nakonec z toho sešlo a já nedal text přečíst nikomu. Ve skutečnosti o mém odhodlání napsat knihu věděla jen malá hrstka lidí. Nechtěl jsem tou informací burcovat půl vesnice, abych pak neměl z ostudy kabát, kdyby to náhodou nedopadlo.

U nás v rodinném kruhu by se na pozici beta-čtenáře hodila moje máma, ale nebyl jsem si jistý, jestli by měla odvahu říct mi, kdyby se jí něco nelíbilo. Občas jsem se spojil s jedním kamarádem a prodiskutoval s ním pár vedlejších zápletek, ale finální text četli jako první až redaktoři ve Fragmentu.

Jak vnímáš svoje postavy? Máš od začátku jasnou představu, kým budou a jaký plní účel?

Ať už to bude znít sebevíc šíleně – postavy v knize beru jako svoje kamarády. Přeci jen jsem s nimi v kontaktu skoro každý den, čímž se prakticky staly součástí rodiny. Celá hlavní šestka se snaží držet mých plánů a pravidel. Samozřejmě jejich vnitřní charakteristika se občas vyvíjí tak nějak přirozeně (neplánovaně) na základě dějových linek, ale vesměs plní úlohu, jaká jim byla dána na samém začátku. Co se týče vedlejších postav – tam žádné striktně dané osnovy a předpisy nemám. Nechávám jim „volnou ruku“. Ať si příběhem plují, jak je libo.

Musím se však přiznat, že postava Yogrifa dostala v knize víc prostoru, než kolik jí bylo původně určeno. Rantir byl v mém seznamu vedený spíš jako vedlejší postava, která nebude do děje nijak zvlášť zasahovat. Nakonec jsem si toho drzého a temperamentního chlapíka docela oblíbil a kapánek ho povýšil (úsměv).   

Co tě přivedlo k tomu napsat knihu? Jak vznikala?

Už jsem to trochu nakousl při první otázce. Všechno začalo tím, že jsem ulevil hlavě, která do té doby fungovala jako jediné úložiště mého fiktivního universa. Hlavní dějová linka se ke mně dostavila sama v okamžiku, kdy jsem přišel se schopnostmi Leviar. Inspiraci pro vedlejší – respektive doplňující – zápletky jsem sbíral všude kolem. Ještě předtím, než jsem napsal první stranu, bylo ale nezbytné nakreslit mapu jako takový doprovodný materiál. Jakmile byla hotová, spousta (doposud neuspořádaných) nápadů, připomínek, plánů a náčrtků začala jakoby zázrakem dávat smysl. Jinými slovy, ta na první pohled nevinná kresba dala mému příběhu život.

Jak bys popsal naši spolupráci? Překvapilo tě něco?

Překvapila mě spousta věcí. V první řadě to byl vstřícný a milý přístup mojí redaktorky Jany Olivové – jako začínající autor jsem měl pochopitelně celou řadu všetečných otázek, na které se nebála odpovídat klidně v neděli večer. Perfektní bylo i dodržování termínů – na čemž mně osobně hodně záleží. Moc mě potěšila taky zručnost výtvarného/grafického oddělení. Sám se živím jako grafik, a tak jsem měl upřímně větší strach z tvorby obálky mé vlastní knihy někým cizím než z jakýchkoliv korektur textu. Na závěr bych vyzdvihl přínosnou zpětnou vazbu v podobě vysvětlení, doporučení a nasměrování jak ze strany Jany Olivové, tak ze strany jejího kolegy Vojtěcha Záleského, který pomáhal doladit děj tak, aby v něm nezbyly žádné nesrovnalosti.

Proč by si lidé měli knihu přečíst?

Čekal jsem, kdy taková otázka přijde (úsměv). Troufnu si tvrdit, že Králova mlha nadmíru osloví ty, kteří milují dva (pro mě nezbytné) aspekty dobrodružného fantasy žánru. Tím prvním je svět, do kterého je celý příběh zasazen. Je rozmanitý, místy nebezpečný, tajemstvími opředený a nesmírně rozlehlý. Králova mlha nepokryje ani třetinu toho, co může říše Sylothys nabídnout.

A tím druhým háčkem na čtenáře je takzvaná týmovka. Celá trilogie Leviar není a nebude „one-man show“. Poslední knížky, po kterých jsem sáhl, se téměř vždycky točily kolem jednoho hrdiny nebo hrdinky. Zbytek postav jen tak přicmrndával. V mém případě se čtenáři seznámí hned se šesticí různorodých hrdinů, jejichž jedinečné vlastnosti a dovednosti napříč celým příběhem přispívají k dosažení společného cíle. Láska k mnohočlenné dobrodružné výpravě se u mě rozvinula už v dětství, kdy jsem neustále dokola sledoval film Souboj Titánů z roku 1981. To je moje srdcová záležitost.

Pokud se chcete o knize dozvědět víc, autor má ke knize i Instagram a Facebook, kde bude zveřejňovat zajímavosti.