Letošní Svět knihy rozzářila svojí přítomností Lin Rina, jedna z našich nejoblíbenějších autorek vůbec. A to nejen proto, že se její knížky dobře prodávají a čtenářky i čtenáři ji milují, ale hlavně proto, že tahle autorka je neskutečně milá, skromná, přirozená a ochotná. A taky talentovaná, a to ve spoustě směrů.

Její spisovatelské začátky přitom vůbec nebyly jednoduché, jak sama několikrát zmínila. Čemuž je těžké uvěřit, protože její psaní působí neskutečně lehce a nápaditě. Abyste si připomněli, jak Lin dokáže několika jednoduchými slovy vzbudit celou řadu emocí a myšlenek, připravili jsme si pro vás kompilát nejlepších citátů z jejích knih. Tady jsou! ♥ 

 

Kroniky prachu

Buďme upřímní. Ženám se sice říká slabé pohlaví, ale jsou zkázou každého muže. Ať už chce, nebo nechce. 

 

Kéž by byl život jen kniha, pomyslela jsem si, vyšla na ochoz a prsty klouzala po kožených hřbetech knih. Knížku může člověk otevřít jednoduše na poslední stránce a podívat se, jak to skončí – jestli se všechno zhroutí, nebo se to přece jen nakonec spraví. Co bych jen dala za to, abych znala konec svého příběhu. 

 

Jako bych se na svět najednou dívala z nějakého jiného úhlu. Z úhlu, kde knihy ustupují do pozadí a pan Reed nabývá na významu. 

 

„Je docela možné, že můj náhled na věc není tak docela objektivní, jelikož zastávám názor, že jste nádherná v každé životní situaci.“ 

 

Kniha za knihou, stránky, slova, ve vzduchu vůně papíru a prachu, a mně bylo v tu ránu jasné, že se do tohoto místa zamiluju. 

 

A ať jsem dělala cokoli, domlouvala si, snažila se něčím rozptýlit, stále znovu jsem ho viděla před očima. Jak mě opovržlivě sleduje přes okraj svých brýlí. Jak tancuje čtverylku úplně naopak a směje se tomu. Jak se vedle mě opírá o polici s knihami, s oním zvláštním pohledem v očích, který mi zvyšuje tep, a jak mi říká, že jsou na světě určitě ještě stovky idiotů, kteří se do mě zamilují. Ale proč nemůže být jedním z těchhle idiotů on? 

 

Limea

To ráno bylo pošmourné, neboť předcházející noci zuřila bouře. Moře mě přivítalo neklidným burácením a ve vzduchu viselo sotva znatelné napětí. 

Dnes se něco stane. A nebude to nic dobrého.  

 

„A co tedy dělají vaše ženy, když neumí lovit?“ 
„Vaří,“ vyslovil důrazně cizinec a já se zašklebila, což mě ale rychle přešlo, když pokračoval dál. „Ženy se chovají tiše a mravně. Nemluví, pokud se jich nikdo na nic neptá. A také neodporují.“ 
Nevěřícně jsem zamrkala. Něco takového jsem si neuměla ani při nejlepší vůli představit. Ženy, které nemluví? Něco takového neexistuje. 

 

„Co ty můžeš vědět o lásce? Ty, která máš srdce z kamene!“ zamračila se Milla a vzdorovitě vysunula bradu dopředu. 

Naštvaně mi zacukal nos, když jsem si tu větu nechala projít hlavou. Srdce z kamene. Kradmo jsem se po sestře ohlédla, ta mi však už nevěnovala ani pohled. 

Dobře, možná jsem ještě nikdy nebyla bláznivě zamilovaná, ale jen kvůli tomu hned tvrdit, že mám srdce z kamene… 

 

Zajíkavě jsem zalapala po dechu, hlavu celou popletenou, srdce mi splašeně bilo jako o závod. Teplo jeho pokožky a blízkost jeho těla, kterým mě tiskl k zemi, mi nedávaly příležitost uchopit jedinou kloudnou myšlenku. Jeho vlasy se dotýkaly mých tváří a jeho šedé oči na okamžik pohltily cely můj svět. 

 

Kufr z nebe

Dokud o ničem neví, nemůže mi to zakázat. A já díky tomu nejsem nucena její zákaz porušit.  

 

Nejrozumnější mi přišlo se pro tuto chvíli ještě nevzdávat role hloupoučké dívky. Vždycky je snazší přimět muže k tomu, aby vás začal poučovat, než se ho sama snažit poučit.  

 

Celý svět působil dojmem, jako by se rozhodl, že dnes nebude vstávat. Město leželo pod tlustou sněhovou peřinou, kterou ještě nestihly zneuctít saze z továrních komínů. Měla jsem pocit, jako by se zastavil čas.  

 

Má sestra Mary ráda tvrdí, že jsme s Ardenem jako dvojčata. Jako dvě strany jedné mince.  Ale mýlí se. My jsme tatáž strana mince.  

 

Chvíli jsme se jeden na druhého jen mlčky usmívali, byl to velmi důvěrný a současně také velmi surreálný pocit. Za to, že jsme se právě my dva poznali, jsem vděčila bláznivé náhodě, a přece jsem měla pocit, že to musel být osud. Studentka s duší dobrodruha a mechanik podivín.  

 

Teď jsme však spolu tančili na plese a on po skončení skladby mou ruku nepustil, i když mohl. Smál se, hledal mě, konejšil mě.  

 

Obvykle jsem neměla sebemenší potíže takové myšlenky zahnat a soustředit se na něco jiného. Třeba na Vánoce. Nebo na nějakou pěknou vraždu.  

 

Ztracené vzpomínky

Ale jak jsem sama řekla: Vzpomínky můžete vymazat, city ale ne. 

 

Samozřejmě jsem chápala, že screening myšlenek zprvu narážel na odpor. S Vikou už jsme to probíraly tolikrát. Myšlenky a vzpomínky jsou soukromá záležitost, o kterou se nikdo nedělí rád, protože každý si chce svá tajemství nechat pro sebe. 

 

Ale vážně? Velký, zlý farmaceutický koncern? To znělo jako klišé. Něco jako když je vrahem zahradník nebo když se bad boy zamiluje do ošklivého káčátka.  

 

„Když to nevezmeme do svých rukou my, Gemmo, neudělá to nikdo.“  

 

„Dřív jsme se taky tak hádali?“ zeptala jsem se šeptem, protože jsem pro jednou nechtěla ten okamžik pokazit.

„V jednom kuse.“ Na povrch se vydral rošťácký úsměv a Ezra se o mě zlehka otřel nosem. „Ale taky jsme se uměli hezky usmiřovat.“  

 

Trvalo několik vteřin, než i Ezra pochopil, že pouhá vyhlídka kávy nebude stačit na to, aby mě od něj odlákala. Rozhodně ne teď, kdy jsme spolu konečně začali opravdu mluvit. Kávu jsem zbožňovala a potřebovala jsem ji. Ale Ezru Jacksona jsem evidentně zbožňovala ještě víc.