Jedna z věcí, která nás v redakci nikdy nepřestane udivovat, je síla a krása slov. To, jak někdo dokáže pár písmenky probudit emoce, které dřímaly někde hluboko v nás. Jak nás donutí zamyslet se nad světem i nad sebou, číst dané řádky znovu a znovu, protože se jich nemůžeme nabažit.

Máme to štěstí, že celá řada našich autorů i překladatelů patří k „mistrům slova“, takže práce na jejich titulech je pro nás vyloženě zábavou. Tady nabízíme pět z knih, u kterých jsme se bavili nejvíc (a ze kterých čouhají lepíky na každé druhé stránce). 

Život je šlehané hruškové pyré: 

• Existují lidé, kteří znají svůj osud. Odmalička vědí, že umřou. A někteří umřou ještě během života.  

• Smrt. Jsou slova, která otřásají světem, a jiná, která hladí. Některá jsou chlupatá a o další se můžete opřít. A pak je tu smrt. Čtyři písmena, která stojí za zády jako neúprosný kazatel připravený zdvihnout svůj káravý ukazovák. 

• Jako by tušila, že celý život bude žít v zajetí slov, a tak se snažila o svůj vlastní svět, ale byl to pokus stejně nutný jako marný. Protože slovům neunikneme.  

• Jsou slova, která nejsou potřeba. Jsou okamžiky, kdy není potřeba žádných slov. 

• „Je odsud prý druhý nejkrásnější výhled na město,“ prohodila Vísouví.  „Odkud je ten první?“ zeptala se Kábus. „Vždycky odtamtud, kde zrovna stojíš.“ 

Falešné růže: 

• V koutech číhají stíny a vzduch je nehybný, jako by okapy a chodby domu tajily dech, abych si nevšimla, že mě sledují.  

• „To, že moje bitvy nejsou vidět, ještě neznamená, že nejsou stejně skutečné nebo těžké jako ty vaše.“  

• „Každičký den je pro mě boj. Každičký okamžik. Nedokážu tomu zabránit. Takže je mi líto. Budu se omlouvat až do konce světa, pokud to potřebujete, abyste uvěřila, jak strašně se cítím kvůli tomu, co vám provedli mí rodiče, ale nebudu se omlouvat za to, že dělám, co je v mých silách.“ 

• Tak dlouho, tak usilovně bojuju, zoufale lpím na věcech, které dokážu mít pod kontrolou. Třeba je načase smířit se s tím, že existují věci, které nedokážu a nikdy nebudu schopná mít pod kontrolou. A možná je načase, abych se za to přestala trestat. Možná je načase, abych nechala magii dělat její práci. 

• „Jo, cesta k mým snům možná bude těžší a delší a mnohem bolestivější, než chci. Možná budu muset vynaložit dvakrát tolik času a úsilí než někdo jiný, abych si svoje sny splnila, ale splním si je.“  

Léto mezi řádky: 

• „Teda! Na to, jak máš rád knížky, bych čekal, že mezi řádky dokážeš číst líp.“  

• Občas jsou v životě prostě chvíle, kdy si člověk uvědomí, jaké malichernosti řešil a jak málo na nich záleží. A mezi ně patří i snaha zalíbit se druhým a potlačovat přitom sebe samého.  

• „Já ani nevím, jak se označit. Jsem bi? Gay? Něco mezi?“  „A není to fuk? Vždyť na tom vůbec nezáleží. Nenálepkuj se, to tvoji hodnotu neurčuje. Jsi prostě sám sebou, to je celé – stejně jako já nebo kdokoliv jiný.“  

• „Následky jsou právě to, co nám naši chybu ukáže v širším měřítku. A co nás donutí se z ní opravdu poučit.“  

• Co je horší? Stát vedle člověka, o kterém víte, že ho nikdy nemůžete mít, a přesto mu být nablízku, nebo být tisíce kilometrů daleko od člověka, kterého jste mít mohli?  

Leviar – Králova mlha: 

• Jako je umění přijít včas, tak je umění i včas odejít.  

• Rostoucí temnota si nevybírá a vždy najde i tu nejmenší trhlinku, kudy by vklouzla na zemský povrch.  

• Dobrý příběh je pro lidskou duši pohlazením. Nehledě na to, kolikrát jste ho slyšeli, vždy vám dodá pocit uspokojení.  

• Ještě nikdy předtím nikoho nezabil. Bylo to mnohem jednodušší, než jak si představoval.  

• Jak je možné, že v zemi kdysi řízené rozporuplným božstvem, dokázal obyčejný smrtelník nabýt takové síly, že byl schopen obrátit téměř celou říši v prach?  

Litersum – Polibek múzy: 

• Nikdy se nepleť mezi čtenáře a jeho knihu, říkávala vždycky moje kamarádka Emma. To nedopadá dobře.  

• Emma byla neustále v pohybu. Patřila přesně k tomu typu lidí, co espresso pijí spíš proto, aby se na chvilku zastavili. Tedy teoreticky by pila, kdyby celou svou duší nepropadla earl greyi.  

• „Když na té vaší policejní škole vypsali kurz ‚Jak se stát špiónem‘, asi jsi zrovna chyběl, co?“ zeptala jsem se mezi dvěma sousty jablečných lívanců. Lansbury obrátil oči v sloup, natáhl se pro cukřenku a osladil si čaj.  
  „Nic takového neexistuje,“ odpověděl suše.  
  „Ale mělo by, vzhledem k tomu, jak ti to jde.“  

• „Á, takže pan Superpolda má i křestní jméno. Chris. To zní mile. Vůbec se to k němu nehodí.“ Někdo jako on by se měl jmenovat spíš Damon, Cole nebo tak nějak. Chris bylo snad až trochu moc normální.  

• „Nenech se ostatními zviklat. Každý má svou vlastní cestu.“  
  „A co když mě ta moje přece jen svede po stopách mého otce?“  
  „Pak bude tvým úkolem se naučit, jak z nich znovu vystoupit. Geny definují jednu tvou část, ale v každém člověku se ukrývá víc než jen to. Můžeš dělat svá vlastní rozhodnutí.“  

Pokud máte rádi citáty k zamyšlení, ale nepotřebujete kvůli nim číst celou knížku, doporučujeme rozhodně Můj magický rok – Kreativní zápisník. Najdete tu spoustu úžasných citátů od našich autorů, a navíc se dozvíte celou řadu zajímavostí o slovanské mytologii a koloběhu života i přírody. S vyplňováním zápisníku můžete začít v kterémkoli období roku, není to klasický diář leden-prosinec. Takže jestli máte chuť na trochu kreativity, pusťte se do toho!