Romantasy Věčný král od L. J. Andrews přináší strhující příběh plný intrik, lásky a neúprosně se naplňujícího osudu. Hlavní hrdinové této knihy se pohybují na hranici mezi světlem a temnotou, jejich osudy jsou propletenější a city hlubší, než by si sami přáli. Každý z nich si nese své jizvy – doslova i v přeneseném smyslu. Chcete se naladit na vlny jejich vášně? Pojďte se seznámit s krutým králem Věčnosti a Pěnicí, která mu otevřela cestu k pomstě.

Věčný král – muž s nebezpečným srdcem

Erik, neúprosný král Věčnosti, je mocný vládce, který si své postavení nevybojoval laskavostí, ale krutostí a vychytralostí. Jeho pověst je děsivá a vzhledem k tomu, co všechno už prožil, ho jen tak něco nevyvede z míry.

„Bylo mi jedno, jestli mě nenávidí a proklíná, pokud jsem byl ráno její první myšlenkou a večer tou poslední.“

Hledáte hrdinu, který se neurazí kvůli každé malicherné výměně názorů? Tak to Erik rozhodně je. Jediné, co doopravdy nenávidí (tedy kromě těch, kteří ho jako dítě zajali), je lítost nad jeho osudem. Ten byl možná drsný, ale vytvořil z něj zoceleného muže, který udělá všechno pro to, aby ochránil svůj lid a ty, které miluje. Ať to stojí cokoli.

„Můžeš mě nenávidět, jak chceš, ale nikdy mě nelituj. Slib mi to.“

Jeho vášeň je spalující, ale zároveň si dobře uvědomuje, že by ho mohla i zničit.

„Přísahala jsi, že až se mě zmocníš, budeš se dívat, jak krvácím. Povedlo se ti to a já tě za to nenávidím, Pěnice.“

Jenže jak všichni tak nějak tušíme, nenávist a láska jsou jen dvě strany jedné mince, a tak i když ho Livia zrovna nešetří, společný čas na jedné lodi možná ukáže, že mají ledacos společného.

Pěnice – bojovnice s vlastní vůlí

Hlavní hrdinka sice vyrostla jako princezna jednoho z nejmocnějších pozemských rodů, ale není to žádná křehká květinka. Naopak – tahle silná a odvážná žena se rozhodně odmítá stát pouhou figurkou ve hře mocných. Osud ji sice už jako dítě zavedl k Erikovi, tehdy vězněnému jejím otcem, ale ona se mu odmítá poddat. Její strategie nespočívá v okamžitém vzdoru, ale v pečlivém plánování. Ví, že chvíle pro její útok přijde – a až tehdy zasáhne. Jizvy na těle i na duši nevnímá jako odpudivé šrámy, ale jako důkaz síly a vůle žít.

„Až nastane chvíle mé statečnosti, nebude to náhlé. Bude to pomalé a velmi dobře promyšlené. Počkám, až tě budu mít ve své moci. Možná si ani neuvědomíš, že se to stalo. V tom okamžiku udeřím a budu se dívat, jak krvácíš.“

„Mě vychovávali tak, abych vnímala jizvy jako znamení síly. … Jizvy jsou malby našich příběhů a důkaz, že jsme přežili boje a překonali těžké zkoušky.“  

Její vztah k Věčnému králi je složitý, plný konfliktů i nečekaných citů, které ji zavedou na cestu, z níž není návratu. Přesto se drží svých zásad, a ať se děje cokoli, snaží se brát v potaz především dobro své rodiny, které často řadí i nad vlastní zájmy a tužby.

„Teď nebylo až tak podstatné, jestli příslušníci mého lidu byli ničemové. Za jejich bezpečí bych dala cokoli, protože jsem je ohrozila tím, že jsem věřila, že v srdci padoucha může být cosi hlubšího.“

Kniha Věčný král nenabízí jen epický příběh, ale hlavně hrdiny, kteří se nebojí jít až za hranu konvencí či krutosti, aby ukázali, o co stojí za to bojovat. Jejich střet není jen bojem o moc, ale i o to, zda si mohou dovolit milovat – a přežít to.