Vůně citrónu vychází přesně za měsíc, tedy 16. 4. Aby čekání na knihu rychleji utíkalo, vyzpovídali jsme pro vás autorku knihy, která vystupuje pod pseudonymem Sam Xabyssus.

Co tě k psaní přivedlo? Máš nějaké vzory?

Skoro bych chtěla začít veselejší notou (smích), ale když už ta otázka padla… pocit, že celý můj život a celkově svět postrádá jakýkoli smysl. Neměla jsem nikoho, s kým bych si o tom mohla promluvit, a tak jsem si našla papír. Ten nesoudí, poslouchá a má tu nejlepší paměť na světě. Popsala jsem desítky notesů a ulevilo se mi, až jsem z toho dostala nějaký záblesk a chtěla to sdílet s ostatními. Primárně jsem jim chtěla pomoct, aby věděli, že nejsou sami. Plus jsem jim chtěla dodat odvahu, že když něco dokáže takový ztroskotanec jako já, tak už to fakt musí dokázat každý (smích). A taky jsem někde slyšela, že pokud nenajdeme to, co si chceme přečíst, máme to napsat.

Jaký je tvůj oblíbený knižní hrdina/hrdinka z dětství a proč?

Malý princ. Taky neměl nikoho, s kým by si mohl opravdu popovídat. Hledal studny v poušti a růže v zahradách a nikdo ho nechápal. To bylo ale až kolem patnácti. Z dětství – to musí být kniha Lední medvídku, vezmi mě s sebou! Malý bílý medvídek se chytí do pasti, ztratí se a snaží se dostat zpátky. Pamatuji si ten růžový přebal, jako bych ho v ruce držela včera. Nádherná velká ilustrovaná kniha. Šíleně dlouho jsem nemohla najít její jméno a snažila se ho vypátrat. Jo, lední medvídek. A proč, to vážně netuším.

Je něco, co tě na knihách rozčiluje?

Zakázaná láska aneb „nemůžeš být s holkou, protože jsi holka” a dějové linky, které se točí jen kolem toho, jak je takhle „nemocný” člověk postrachem okolí a jak ho musíme „vyléčit”. Nebo knihy s hrdinkou, co se zrovna rozešla s přítelem, nebo má mít svatbu, v životě „nepomyslela na to, že by mohla být s ženou” a pak nějakou potká, a budiž zázrak! Tak za tohle bych vraždila. Doba už proboha pokročila, a pokud můžu jmenovat knihu, co mi naposledy takto hnula žlučí, tak je to Je to jinak, mami od Tamary Tainové. Prostě pardon, ale tohle fakt ne.

Čím tě naopak kniha zaujme?

Český mladý autor s originálním nápadem. Naposledy Anna Musilová s Tamařiným souhvězdím. Za to smekám. Ale já se dost pídím po LGBTQ+ literatuře, bohužel hlavně v zahraničí, protože u nás je jí zoufale málo. Takže jsem nenáročná, doslova jakákoli duhová kniha, která se netočí kolem „zakázané lásky” a zmíněných klišé. Musí mít poutavý popis, musí se mi trefit do nálady a ideálně být ke stažení jako e-book.

Co tě při psaní inspiruje?

Vlastní touhy, slzy, přání. Chci psát o důležitých tématech a jinak. Chci psát pro všechny, kdo potřebují obejmout, stejně jako jsem potřebovala já nebo má přítelkyně. Chci, aby slyšeli a věděli, že jsme tady, že jsou v pořádku, že mohou milovat, koho uznají za vhodné, a že jednou si budeme moci legálně vzít toho, koho milujeme a on miluje nás. Tohle mě neskutečně žene dopředu. A taky chci otevírat témata, která jsou tak nějak tabu. Vše to podávat lidskou formou s nádechem humoru. Psát o věcech, na kterých mi záleží. Ostatně, taková zajímavost přímo ke knize Vůně citrónu. Postava Jane je skutečná. Strávila jsem s ní tři měsíce. Byla to ta nejúžasnější žena, jakou jsem v Británii poznala. Tak ironická, chytrá, laskavá. Jednou jsem jí řekla, že píšu, a ona se mi podívala do očí a řekla, že ve mě věří a že to dotáhnu daleko, jen nesmím přestat. A taky dodala, že o ní rozhodně musím někdy napsat. Slíbila jsem jí to. Zemřela dva dny poté, co jsem musela odjet na povinnou dovolenou. Já sliby plním. Jane žije na stránkách a já už tolik nebrečím.

Máš nějaké speciální rituály, které ti při psaní pomáhají?

Poznámky. Miliony vět, co mě přes den napadají, zapsané do mobilu.

Sednout si a prostě si to odsedět. Poezie je rychlovka. Něco, co člověka napadne. Román je dřina. Chce to opravdu každý den ideálně ve stejnou hodinu sednout a prostě psát. Cokoli. Zírat na prázdný dokument nebo zahltit papír takovými blbostmi, až pochybujete o svojí mentalitě. Jenže, a tím se fakt řídím, S. King řekl: „Nemůžeme přepsat, co jsme nenapsali.” Důležité je dostat to na papír. Hrubý obrys. Psát, psát, psát a zase psát. Je to dřina, bolí z toho zadek (smích). A taky k tomu potřebuju hektolitry anglického čaje PG s mlékem.

Jak probíhá tvůj tvůrčí proces? Kdy a kde píšeš?

V kavárnách (smích). Hups. Takže už rok nepíšu (zase smích). Když ono se v nich píše nejlépe. Starbucks, Costa… objednám si na baru a pak mě nikdo neotravuje. Musím prostě vědět, že na mě nikdo nebude mluvit a nevytrhne mě z myšlenky. To mi doma nikdy moc nešlo. Naštěstí a díky bohu za to, mám tu nejlepší holku na světě, a když se zavřu k pracovnímu stolu, tak mě nechá a vím, že mě nevyruší. Je poučená, jednou mi totiž způsobila infarkt, když mi z čistoty srdce donesla nakrájené jablko a já se lekla tak, že jsem i vykřikla. Opravdu jsem ji neslyšela přijít! (smích)

Zapisuješ si někam svoje nápady a postřehy, abys je později využila ve své tvorbě?

Z 99 % do telefonu. Píšu si bloky textu, osnovy, rozhovory postav, něco, co chci, aby v ději nějak zaznělo. A taky do notesu. Když píšu rukou, dokážu si to nějak líp představit.

Konzultuješ svoje příběhy s někým? Kdo je čte jako první?

Hodně je konzultuji s mamkou. Ta už si na mě zvykla a když přijdu s otázkou, kolik let člověk dostane za účelnou vraždu, tak ani nemrkne a začne to googlit, protože chápe, že to je do knihy. Obrovsky mi pomáhá říkat to nahlas. Třídí se tím všechny nápady a zapadají do šuplíčků. Hrubý rukopis čte první většinou má přítelkyně a taky mamka, samozřejmě. Jsou kritické, zvídavé, drzé a nebojí se mi říct, když se jim něco nelíbí.

Jak vnímáš svoje postavy? Máš od začátku jasnou představu, kým budou a jaký plní účel?

O většině spíš ne. Třeba Bernie se ve Vůni citrónu ocitl tak nějak náhodou. Měl tam mít pár vět, ale pak se mi tak zalíbil, že jsem si ho vzala pod křídla a dala mu daleko více prostoru. Stal se důležitým. Choval se správně. Říkal správné věci. Nemějte mě za blázna, ale postavy se opravdu začínají „chovat” a začínají „mluvit”. Měla jsem třeba úplně jasnou představu, jak se holky v knize seznámí, jenže to muselo pryč. Sam by se tak totiž nikdy nezachovala. Některé postavy tam jsou naopak zcela záměrně, třeba táta od Alison. Tenhle vztah mezi tátou a dcerou jsem vždycky chtěla. Kdyby to bývalo vyšlo, vím, že můj táta by byl přesně takový. Ale na jeho obranu, on takový chvíli byl. Škoda, že se náš vztah tak pokazil. Není tam to blízké pouto, tak jsem ho alespoň chtěla mít v knize.

Co tě přivedlo k tomu napsat Vůni citrónu a jak vznikala?

Zoufalý nedostatek duhové literatury na našem trhu. Postoj za rovná práva pro naši komunitu. Bojovat tím, že nebojuju. Pozitivní reprezentace. Věta „tuhle si necháme”, ne proto, že to je nebo není holka, ale proto, že umí upéct bábovku! (Smích) Nechci ale prozrazovat děj. Touha všechny obejmout a říct: jsme tady, jsi v pořádku, jsi normální, miluj, my tě totiž milujeme bez ohledu na to, koho miluješ ty.

Jak bys popsala naši spolupráci? Překvapilo tě něco?

Obrovsky mě překvapil přístup. Kateřina Voborská je podle mě světec. Tak profesionální, tak milá, tak vstřícná, v některých věcech neústupná a přesně to jsem potřebovala. Vše mi vždy vysvětlila, proč by to tak mělo nebo nemělo být, co mi doporučuje a co navrhuje. Nikdy nenařizovala a nikdy neškrtla nic bez mého vědomí nebo svolení. Vždy dodržela termíny a data, které slíbila. Prostě takhle by to mělo fungovat. Za to nekonečně děkuji.

Proč by si lidé měli Vůni citrónu přečíst?

To už musím nechat na nich (úsměv). Když už ne proto, že je tam Jane, tak proto, že to je kniha, ve které se neřeší, že to jsou dvě holky. Jde o lidi, kteří mají povinnosti a nemůžou si dát od života pohov jen proto, že se zamilují. Takhle to nefunguje. Lidé umírají a podnikání se hroutí. Co když se někdo bojí vzít za kliku a otevřít dveře? Je to kniha o boji a síle nevzdávat se. Nikdy se nelitovat a dojít do konce. Jestli šťastného, to už musí každý posoudit sám. (úsměv)

Knihu si můžete předobjednat ZDE. Na tvorbu autorky mrkněte na její Instagram.