„Pyré by mohlo zaujmout každého, kdo se rád zabalí do deky a sáhne po knize, aby si u ní popřemýšlel o sobě a o světě, ve kterém žijeme. Je to taková alegorie, putování, s nějakou linkou osobního hledání. Každý tam zákonitě uvidí to své, každého se dotkne jinde.“

Co tě k psaní přivedlo? Máš nějaké vzory?

Ráda čtu. Odmalička si ze mě utahovali, že si i na návštěvy nosím knihy. Vždycky jsem jen něco zahučela mezi dveřmi a pak si někde v koutě četla. Přirozeně z toho asi vyplynula potřeba sama psát a porozumět tak světu. Co se týče vzorů, tak mám pocit, že v každé životní etapě člověka provází někdo jiný, podle toho, jak se dokáže dotýkat něčeho uvnitř nás samotných. Aktuálně mě moc ladí třeba knihy Olgy Tokarczuk nebo Eleny Ferrante.

Jaký je tvůj oblíbený knižní hrdina/hrdinka z dětství a proč?

Vždycky je můj největší hrdina ten, o kom zrovna čtu. To je opravdu zajímavá schopnost knih nás do sebe vtáhnout, vždycky mě to znovu a znovu udiví. Ale tak nějak obecně je mojí oblíbenou figurou Ignácius Reilly z knihy Spolčení hlupců. Outsider, nesnesitelný filozof s mnoha progresivními názory na lidskou společnost. Takoví poctiví lidé, kteří se nezaleknou protivenství osudu a i nadále se drží svých ryzích myšlenek, ti nám tu chybí. Více Ignáciů, méně patolízalů, chtělo by se zvolat. Mám-li sáhnout skutečně do dětství, pak to bude Hurvínek se Spejblem, kterého jsme poslouchaly se sestrou v obýváku z desek za jemného svistotu maminčiny žehličky. Dodával mi odvahu vzpírat se rodičovské autoritě, byť většinou jen niterně. Ale i to se počítá.

Je něco, co tě na knihách rozčiluje?

Když skončí. Když je kniha dobrá a pak skončí, to mě dokáže nejen rozčílit, ale hlavně rozesmutnit, otevře se ve mně jakési prázdno a usekne mi to nohu, takže se pak nějaký čas potácím životem jako nedopečená vánočka. Dobré knihy by neměly končit, nebo by měly alespoň plynule přecházet v realitu. Analogicky mě rozčiluje, když špatná kniha končit nechce. Dávám jí šance a ona si jede svou a trápí mě a mučí. Pak sbírám svá asertivní já a vztah končím s odkazem na můj krátící se životní metr.

Čím tě naopak kniha zaujme?

Když má strhující zápletku, divné postavy, když mě nechá nakouknout někam, kde to neznám. Když mě donutí přemýšlet novým způsobem.

Co tě při psaní inspiruje?

Život, který pluje kolem. Necítím se být spisovatelkou, s fantazií jsem na tom bídně. Jsem spíš sběračkou, pozorovatelkou, vyčkávačkou těch správných okamžiků. Sbírám útržky světa a pak je sešívám dohromady.

Máš nějaké speciální rituály, které ti při psaní pomáhají?

Žádné jsem zatím neobjevila. Teoreticky vím, že by se mělo například psát pravidelně, brát to jako řemeslo jako každé jiné. Psát třeba ve stejnou hodinu, udělat si kafe, navléct puntíkaté ponožky a tak. To mně ovšem nejde. Pravidelně mi nejde ustlat ani postel, natož na povel psát. Potřebuju se dostat do jakéhosi stavu pnutí. A ten si vzniká, jak chce.

Jak probíhá tvůj tvůrčí proces? Kdy a kde píšeš?

Tvůrčí proces, to je právě to pnutí. To nastává, když je vevnitř něco nashromážděno, odžito, sesbíráno a dere se to ven. Jenže abych to slyšela a mohla přesunout na papír, potřebuju ticho. Optimálně třeba ve dvě v noci sedět ve svém pokoji, když člověk slyší i zdi dýchat, to se úplně zastavuje čas. K člověku jako kdyby něco promlouvalo. To jsou vzácné chvíle, protože náš svět je jinak neskutečně hlučný, neustále se dožaduje pozornosti a to té vnitřní rozpravě nesvědčí. Jenže sedět ve dvě v noci sama se sebou zase moc nesvědčí nutnosti fungovat v běžném životě. A tak spíš nesedím a nepíšu, než píšu.

Zapisuješ si někam svoje nápady a postřehy, abys je později využila ve své tvorbě?

Ano, jsem ten typ sběrač. Na různé pytlíky od svačin, kapesníky a samozřejmě do mobilu šmudlám všechny ty útržky hovorů, souvislosti světa, mikropříběhy, pointy. Ráda si třeba zapisuju nová slova nebo sleduju, jak hovoří různé skupiny lidí. Když nemám tyhle věci kam napsat, štosují se mi v hlavě a tlačí na ni zevnitř. Jak se to napíše, je klid. Takhle vznikalo mnoho scén právě v Pyré, zatímco třeba Indigové pohádky, to je zajímavé, když o tom teď přemýšlím, ty vznikly docela z jedné vody načisto bez poznámek.

Konzultuješ svoje příběhy s někým? Kdo je čte jako první?

Jak jsem řekla, vlastně moc nepíšu, takže toho ke konzultacím není tolik. Ale moje zkušenost je, že příběh je jako pudřenka – stačí špatně fouknout, a rozsype se na prach. Žiju proto s příběhem co nejdéle sama, abych ho vyslala do světa jako pevně uzemněného jedince, kterého jen tak něco nerozhází. Takže nekonzultuju a první čte buď sestra, nebo rovnou až editor.

Jak vnímáš svoje postavy? Máš od začátku jasnou představu, kým budou a jaký plní účel?

Každá postava je na začátku nositelem nějakých kvalit, myšlenek a příběhů, ale časem se může stát, že se vymkne. Myslím, že každá postava podvědomě tuší, že nechce být jen plničem nějaké funkce, a tak se vzepře. Najednou je těžké jí navléct kabát, do kterého se nechce nasoukat, nebo vložit do úst slova, která se jí nelíbí. Třeba Tempertýna a Vísouví z Pyré si měly vykat, ale vůbec jim to nešlo, tak si nakonec tykají. S postavami je někdy pěkná potíž. Bylo by fajn, kdyby to šlo bez nich. No ale vážně, mým snem je napsat knihu, která bude zcela bez funkčních postav, kde nebude nic s nějakým účelem. Jako protipól našeho vysoce výkonného a funkčního světa.

Co tě přivedlo k tomu napsat Život je šlehané hruškové pyré a jak kniha vznikala?

Prazáklad této knihy vznikl už před mnoha lety a ústřižky a různé poznámky  se se mnou stěhovaly nejedním stěhovacím vozem z místa na místo. Holt sběračka. Je přirozené, že se do Pyré otiskávaly moje různé zkušenosti, a ty buď nakonec obstály, anebo to muselo z příběhu pryč.

Jak bys popsala naši spolupráci? Překvapilo tě něco?

Bez úžasné a náročné editorské práce by kniha nebyla. Paní editorce Kateřině a celému týmu Fragmentu patří mé obrovské poděkování. Za trpělivost a důvěru. Překvapila mě poctivost v zaměření se na detail, každičké slovo muselo mít svůj význam a správné místo. Já jsem sice jakžtakž sešila text, ale Kateřina znalou rukou jako dobrá víla ten text zapošila, ostříhala cancoury, odstranila všechno nadbytečné a zkrátka udělala z něj úhledný balíček, aby mohl předstoupit před čtenáře. Hodně jsem se tím já sama naučila. Líbí se mi, jak se podařilo vyvážit tu obecnou a osobní linku, to potkávání se věcí vnitřních a vnějších. Kateřina je prostě geniální.

Proč by si lidé měli Život je šlehané hruškové pyré přečíst?

Tak to je pěkně těžká otázka. Pyré by mohlo zaujmout každého, kdo se rád zabalí do deky a sáhne po knize, aby si u ní popřemýšlel o sobě a o světě, ve kterém žijeme. Je to taková alegorie, putování, s nějakou linkou osobního hledání. Každý tam zákonitě uvidí to své, každého se dotkne jinde. A tak je to v pořádku a mě moc zajímá, kde se to dotklo právě vás. Napište mi pak.

Knihu pořídíte u nás na e-shopu TADY.