Když jsme za redakci vybírali svoje tipy na HumbookAwards 2023, nejčastější jméno, které padalo v kategorii Český knižní debut, bylo Anežka Kočová a její kniha Trnitá kletba. Anežka je neskutečně talentovaná autorka s bohatou fantazií, a pokud máte rádi české autory, její prvotinu byste rozhodně neměli minout. Stejně jako následující rozhovor, ve kterém se dozvíte víc nejen o autorce samé, ale i o jejím procesu tvoření a o knize, která (jak doufáme) má letos velkou šanci mezi čtenáři uspět.

Co tě k psaní přivedlo? Máš nějaké vzory? 

Už odmala jsem ráda vymýšlela příběhy a vlastní kopmlikované světy. I svým hračkám jsem vytvářela různé osobnosti a posílala je na dost spletité dobrodužné výpravy. Tahle záliba v tvorbě příběhů se mě držela i v dospívaní a nějaké jsem si vymýšlela neustále; ať už z nudy, z touhy tvořit či objevovat neznámé, ale někdy i z prosté potřeby útěku před realitou. K psaní mě přivedla škola – vděčím za to mojí skvělé češtinářce, že mě povzbuzovala a podporovala. 

Je mnoho autorů, jejichž tvorba mě neskutečně baví a inspiruje. Karel Čapek, jehož mrazivé příběhy jsou výstrahou pro lidstvo, Marie Rutkoski se svým úchvatným a podmanivým stylem vyprávění, Silvia-Moreno García se svou originalitou, Tolkien a jeho úchvatná tvorba světa. V poslední době mě silně ovlivňují i Angeline Boulley a David Bowles, kteří se zaměřují na téma týkající se domorodých Američanů, jež je mi velmi blízké.  

Jaký je tvůj oblíbený knižní hrdina/hrdinka z dětství a proč? 

Určitě Koralína ze stejnojmenné knihy. Ta se přestěhuje s rodiči do nového domu, kde objeví tajné dveře, za kterými najde navlas stejný dům a rodiče, jako jsou ti její, jenom tihle mají v očích knoflíky a jsou po všech stránkách lepší. Ten příběh jsem v dětství přečetla nejmíň desetkrát, tak moc se mi líbil. Koralína mi byla blízká svou bystrostí, zvídavostí a neskutečnou odvahou, chápala jsem její touhu uniknout z všednosti běžného života a touhu po něčem lepším. Moc se mi líbil její vývoj po charakterové stránce. 

Je něco, co tě na knihách rozčiluje? 

Hodně věcí, ale v poslední době určitě vede láska na první pohled. Jednak mi to přijde nerealistické a také nemám ráda, když je romantika plytká a vztah v knize založený primárně na vzhledu a ničem jiném. S tím jde ruku v ruce i další věc, co mi pije krev – Mary Sue. Obecně nemusím, když jsou postavy nadpřirozeně krásné, dokonalé a ve všem nejlepší. Taky mě nepotěší absence nějaké hlubší myšlenky, nekomplikovanost či plochost postav.  

Čím tě naopak kniha zaujme? 

Originalitou. Neskutečně mě potěší vidět kvalitní diverzitu ve všech ohledech – v prostředí, kultuře, postavách. Svět je totiž velký a rozmanitý a já jsem nadšená, že je stále více knih, které dokazují, že ne všechna fantasy musí být středověká a odehrávat se v Evropě. Miluji mytologii ve všech jejích podobách, takže ta je pro mě v knize vždycky velké plus, obzvláště pokud to není jedna z těch provařených (mávám do Řecka). Potěší mě také komplexní světy, chytře vymyšlené zápletky a dechberoucí zvraty, sympatické, nedokonalé postavy a špetka té dobře napsané romantiky. 

Co tě při psaní inspiruje? 

Největší inspirací pro mě vždycky byla a bude mytologie, která mě nikdy nepřestane bavit a fascinovat. Aztécká, mayská, egyptská, incká, původních obyvatel Severní Ameriky… Námětů na příběhy mám spoustu (smích). Ráda cestuji, nahlížím do různých kultur a objevuji nová místa, takže inspiraci nacházím v různých zemích, mezi památkami. Zajímají mě životy lidí odlišných kultur ode té mé; jak žijí, čeho chtějí dosáhnout, co pokládají za důležité. Nesmím opomenout ani hudbu, kterou poslouchám při vymýšlení příběhů i při psaní. Nejednou mě spousta skvělých scén napadla při jejím poslechu během procházek v přírodě. 

Máš nějaké speciální rituály, které ti při psaní pomáhají? 

Asi nic speciálního. Ráda při psaní popíjím čaj a poslouchám hudbu, která mi pomáhá dokreslit atmosféru určitých scén. Nedám ale dopustit na internet; vždycky si totiž při psaní hledám dodatečné informace, ať už kvůli reáliím aztécké říše, informacím o rostlinách nebo kvůli tomu, jak se vyslovuje slovo Chalchiuhcihuatl (pro klid vaší duše se to vyslovuje čajlčijusivatl).  

Jak probíhá tvůj tvůrčí proces? Kdy a kde píšeš? 

Mám na psaní ráda svůj klid, takže píšu jen doma u stolního počítače. K psaní se dostávám dost chaoticky a nárazově, zkrátka když mám čas. Nejčastěji proto píšu večer, což se mnohdy protáhne až do pozdních nočních hodin. Podobně chaoticky přistupuji i k psaní příběhu; jsem klidně schopná vynechat začátek a začít psát od prostředku nebo rovnou konec, zkrátka na co mám v tu chvíli náladu. Nezdá se mi to jako velký problém; příběh je proměnlivý a ke všemu se dříve či později dostanu, k většině částí se většinou stejně znovu vracím a přepisuji je (víc než jednou). 

Zapisuješ si někam svoje nápady a postřehy, abys je později využila? 

V mobilu mám na ně dokonce speciální složku poznámek. Naučila jsem se všechny své nápady a postřehy zapisovat, protože co si nezapíšu, na to s největší pravděpodobností zapomenu. Nečekejte nic organizovaného, poznámky k druhému dílu mám sepsané dohromady s poznámkami k dílu čtvrtému společně s návrhy názvu celé knihy apod. Je to takový můj organizovaný chaos, ale zatím se v tom vyznám (smích). 

Konzultuješ svoje příběhy s někým? Kdo je čte jako první? 

Moje první čtenářka je vždycky moje maminka. S ní občas probírám i různé drobnosti a podrobnosti, od ní mám většinou i zpětnou vazbu. Během tvorby příběhu o něm moc nemluvím. Nechci moc prozrazovat, jsem v tomhle ohledu dost tajnůstkářská – mým blízkým a přátelům se tedy většinou dostane do ruky až finální verze. 

Jak vnímáš svoje postavy? Máš od začátku jasnou představu, kým budou a jaký plní účel? 

Většinou ano. U postav se mi většinou jako první vyjeví vzhled – tělesný typ, barva vlasů, očí, výška. Spolu s tím i základní charakterový rys, který postavu charakterizuje – u Elin to byla její rozpačitá nemotornost, u Tezcatlipocy jeho zamračený výraz a chladná póza, což by mělo být to první, čeho si na nich čtenář všimne. Jejich charakter se však během příběhu postupně vykresluje. Ke svým postavám mám velmi blízko, přece jen v sobě mají střípky z mojí duše. S jejich charaktery se mi pracovalo velmi dobře, i když to někdy bylo docela těžké. Zvláště u Tezcy to pro mě byla docela výzva; nejen proto, že je domorodý Američan a já jsem se chtěla vyhnout všem možným stereotypům, ale i kvůli zachycení aztécké mentality – jaký byl aztécký muž, jak se choval, jak smýšlel. S výsledkem jsem spokojená, i když je poněkud netradiční. Ačkoliv – muž z národa, který svou politiku založil na válčení a lidských obětinách a zároveň psal básně o kráse květin a pomíjivosti života, snad ani jiný být nemůže. 

Co tě přivedlo k tomu napsat knihu? Jak vznikala? 

S myšlenkou napsat knihu jsem si pohrávala dlouho, ale tím hlavním impulzem pro mě byla až soutěž Hvězda inkoustu, kterou jsem už delší dobu sledovala. Když jsem zjistila, že tématem šestého ročníku je Královská fantasy, rozhodla jsem se zkusit štěstí. 

Navzdory tomuto širokému a univerzálnímu tématu ten správný námět ne a ne přijít. Kdo by mohl tušit, že se inspirace k Trnité kletbě bude skrývat v básni? Báseň Červený květ od Petra Bezruče mi vnukla onu úžasnou původní myšlenku: kdyby lidé byli jako rostliny, kterou by byli? A rázem se přede mnou otevřel úchvatný svět možností: dechberoucí svět, prastará božstva, říše plná mágů, jež dokáží pouhou silou vůle ovládat rostliny, se kterými jsou svázáni duševním poutem a které je kromě jiného i charakterizují. Přidejte k tomu párek introvertních hrdinů, fascinaci aztéckou kulturou, mytologií, záhadami, ekologický podtext, a dostanete Trnitou kletbu. 

Jak bys popsala naši spolupráci? Překvapilo tě něco? 

Byl to pro mě po všech stranách nesmírně zajímavý a přínosný proces. Překvapená jsem byla, ale příjemně. Byla jsem totiž silně ovlivněná historkami různých autorů, kteří neměli s nakladatelstvími dobré zkušenosti, takže jsem se té spolupráce trochu bála. Musím říci, že neoprávněně. Mile mě překvapil přístup mého redaktora Vojty Záleského. Respektoval mou vizi a přání, jeho kritika byla konstruktivní, připomínky podnětné a nejednou mě správně nasměroval, když jsem sešla z cesty. Jeho nadšení bylo nakažlivé a je vidět, že ho tvorba příběhů a práce na rukopisech baví. Skvělou práci odvedl i celý tým z Fragmentu. Děkuji za všechny úpravy, korekturu a krásný vzhled kapitol. A v neposlední řadě moc děkuji ilustrátorovi Jaroslavu Kratochvílovi za tu nádhernou mapu, ze které jsem pořád hotová. Tlazohcamati. 

Proč by si čtenáři měli tvoji knihu přečíst? 

Každý si určitě najde svůj vlastní důvod, ale pokud jde o ten můj, pak protože Trnitá kletba je stejná jako její obálka: kombinuje krásné s ošklivým. Otevírá vážná a bolestná témata, o kterých se zas až tolik nemluví. Ekologii. Změnu klimatu. Střet kultur. Dopady kolonialismu na domorodé obyvatelstvo. Ale zároveň oslavuje lidskost ve všech jejích podobách, krásu a nespoutanost přírody, aztéckou mytologii či domorodý jazyk Nahuatlu. A v neposlední řadě obsahuje i pomalou, místy bolestnou romantickou linku, která dokazuje, že krásu lze najít v čemkoliv okolo nás, pokud se budeme pozorně dívat.