„Románem Devátý spolek mě Leigh Bardugo zpočátku zaskočila. Po dvou jejích knížkách, které jsem překládala, jsem byla zvyklá na svérázný svět grišů, na její poetické pohádky,“ říká překladatelka Dana Chodilová.

Beletrie pro dospělé, říkala jsem si, to bude něco „vážnějšího“. A zezačátku to tak i vypadalo. Hned v úvodu jsem narazila na podrobný, pečlivě vyvedený plánek kampusu Yaleovy univerzity, kde se stala vražda. Takže to bude detektivka, thriller ze současnosti, usoudila jsem. A potom jsem se dala do čtení a hned v první kapitole na mě vykoukl duch. Než jsem se stačila vzpamatovat, začala mě autorka nemilosrdně bombardovat nadpřirozenem – a dokonale vylíčené reálné prostředí se hemžilo démony, mrtvými, kouzly, elixíry… Chvíli mi trvalo, než jsem všechna to mystéria vstřebala, než jsem v duchu přistoupila na hru, že možné je všechno. Ale proč vlastně ne?

A pak jsem najednou zjistila, že příběh „šlape“ a vtahuje člověka do děje, některým postavám fandíte a jiným ne. Žasnete, co všechno může souviset s jednou vraždou, a jste zvědaví, jak to všechno dopadne. Zkrátka, Bardugo v sobě pohádkářku nezapře….

Překlad byl možná o trochu záludnější než u předchozích knih. Na jednu stranu má člověk mírně volnou ruku v tom, jak všechno to nadpřirozeno pojmenovat, vykreslit, vylíčit. A na druhé straně se musí držet podrobně popisovaných místních reálií a historických údajů, takže je třeba pořád ověřovat, ověřovat… Ale i díky tomu to byla hezká a zajímavá práce.