Když jsme na Goodreads poprvé viděli knihu Dearest Josephine, bylo nám naprosto jasné, že ji prostě musíme mít! Od obálky až po poslední stránku je tahle knížka naprostý poklad, a jak jsme psali, ocení ji hlavně milovnice Kronik prachu – ale nejen ony.

V příběhu se propojují dvě časové roviny – začátek 19. a začátek 21 století. V té první žije spisovatel Elias, nešťastně zamilovaný do ženy svých snů, kterou potkal jen jednou v životě. V té druhé žije mladá dívka Josie, které se na paty lepí smůla. Než zdědí venkovské sídlo a v něm narazí na dopisy určené neznámé Josephine… 

Víc už vám prozrazovat nechceme, ale abychom vás navnadili, nachystali jsme si pro vás pár citátů: 

• Kvůli chvilce s Vámi budu čekat věčnost. 

• Máte někdy pocit, že nejsme tam, kde bychom měli být, jako by Bůh učinil chybu při našem umístění? 

• Josephine, nesetkali jsme se náhodou, protože žádní dva lidé se nesetkají – zejména ne za těch šťastných okolností, které nás svedly dohromady – bezdůvodně. 

• Dokonce i astronomové věří, že cesty těch, jimž je předurčeno se střetnout, ať jde o hvězdy, nebo o lidi, se mohou zkřížit a pokračovat jiným směrem, ale nakonec je osud svede opět dohromady. 

• Život by mu připadal snazší, kdyby věděl, kam a ke komu patří. 

• To děvče neomdlívá ani se netají svými názory. Popírá křehkost svého pohlaví – nebezpečné porušení etikety. Domnívám se, že za její chování může literatura. Dáma, která čte příliš mnoho slov, nakonec cítí potřebu vyjádřit svůj vlastní názor. 

• Tahle dívka – ta, která se na něj usmívala – ho však přijala bez podmínek. Dívala se na něj, ne skrz něj. 

• „Nevěřím, že potkáváme lidi náhodou,“ zašeptala Josephine. „Možná jsem bláhová, ale myslím si, že někdy… setkání stačí.“ 

• Ta noc byla jasná. Byl vidět. A ona byla všechno. 

• Co když jsme všichni jen krok od srážky s historií? 

• Třeba jsou pro nás příběhy lepší. Třeba mají slova zachytit naše trápení a naději a dát jim ten smysl, po kterém tak toužíme. 

• Měla jste někdy pocit, jako by příběh, který žijete, byl jen přestupní stanicí k něčemu velkolepějšímu? 

• Vy jste radost, kterou jsem si vybral, Josephine. 

• Za těch osmnáct let, co jsem na světě, jsem hovořil pouze s jedním člověkem, který mě viděl, doopravdy viděl. Ten člověk jste byla Vy, takže jistě chápete, proč potřebuji, abyste byla skutečná. 

• I když už nikdy nespatřím Vaši tvář, vědomí, že existujete, by mě naplnilo vyrovnaností. 

• Otec mi řekl, že… člověk nepotřebuje k životu sílu ani odvahu, jen otevřené oči. Tvrdil, že svět je jako hluboký rybník a jeho dno je pokryté mušlemi. Některé jsou zabořené v písku. Jiné se třpytí a lesknou. A ty zářící – to jsou ty, kterých si lidé váží. Vyvolávají radost, protože si troufnou odrážet světlo na ponurém místě. 

Jak je vidět, Nejdražší Josephine vypráví o osudu, čekání, lásce a naději, ale i o síle, emancipaci a vzdorování ustrnulé společnosti. A přesně takové příběhy máme rádi!