Po delší době přinášíme další nahlédnutí pod pokličku tvorby původních českých rukopisů a jejich obálek. V tomto případě půjde o obálku, a to ne jen tak ledajakou. Tahle obálka totiž patří k zatím poslednímu vítěznému rukopisu naší soutěže Hvězda inkoustu, kterým je román Blanky Luxové Je to jenom sranda. O své zkušenosti s tvorbou obálky, ale i o celou řadu původních návrhů a skic se vámi podělí Adéla Stopka.

„Když mi jednoho krásného zářijového rána cinkl e-mail pojmenovaný Ilustrace knihy a viděla jsem jméno Vojty Záleského, málem se mi zastavilo srdce. Knižní svět miluju a moc ráda čtu i české autory, takže vím, že Vojta krom vlastního psaní zároveň pracuje pro Fragment. Nakladatelství, které zbožňuji už od dob Eragona a jiných báječných fantasy, které jsem hltala celé své dětství i pubertu. Vždycky jsem totiž tíhla hlavně k fantasy nebo sci-fi a romantické linky jsem nijak zvlášť nevyhledávala, takže Fragment patřil mezi mé vysněné spolupráce. Nikdo se nepodiví, že jsem neváhala a na nabídku pracovat na knize od výherkyně Hvězdy inkoustu Blanky Luxové s názvem Je to jenom sranda, bez zaváhání nadšeně kývla.  
 
Když pracuji s novým redaktorem, ráda si s ním dám videocall, kde probereme, čeho se kniha týká, záměry redakce a představu, jak by měla kniha vypadat. Píšu si poznámky, zda kniha bude v hardbacku či paperbacku, její rozměry a samozřejmě i směr, kterým by se chtěla redakce, potažmo marketingové oddělení, vizuálně vydat. Další fáze normálně bývá samotné čtení knihy, ale Je to jenom sranda byla milou výjimkou. Díky pěknému a detailnímu popisu od redaktora jsem měla nápady již během prvního online setkání. Dokonce jsem začala sdílet obrazovku a skicovat (proto tak miluji videocally!). Redakce měla nejdříve jinou, konkrétní představu, ale můj chvilkový nápad pojmout knihu více symbolicky než doslovně je zaujal, takže jsme se shodli, že zkusíme jít mou cestou. 
 
 
 
Tady je moje velmi hrubá čmáranice představy, která tehdy vznikla. Můžete si povšimnout nápadu s odrazem ve „vodní hladině“. Tedy zárodek myšlenky u nápadu č.2, že naši tři na první pohled obyčejní, sebejistí středoškoláci jsou ve skutečnosti velmi nejistí a plní bolesti. Chtěla jsem to naznačit v jejich odrazu, symbolické myšlence Obrazu Doriana Graye. Ten taky na své okolí působil zcela jinak, než jaká byla skutečnost, a měnil se pouze jeho obraz. Možná to v té skice vidíte, možná ne (není tam toho mnoho), ale redakce byla velmi vstřícná, takže jsem dostala zelenou pro další rozpracování.  
 
Následovala fáze čtení. Při té jsem si potvrdila, že odraz a dualita postav je dobrá cesta. Vypisovala jsem si poznámky, jak na mne jednotlivci působí, jak vypadají a jak bych si představovala, aby se na obálce tvářili. Přestože jde o heavy contemporary, naším záměrem nebyla obálka ponurá, ale ani veselá. Můj úkol byl nalézt ten velmi křehký bod mezi těmito protipóly. Proto jsem u prvních, stále velmi hrubých skic zkoušela i netradiční barevnosti. Dohodli jsme se, že žlutá barva bude zajímavou volbou a že možná přidám i nějakou barvu doplňkovou.   

 
Ke žluté je velmi kontrastní modrá či fialová. Zamlouvala se mi představa, že kniha po otočení vzhůru nohama dostane zcela jiný ráz. Že v první případě budou za našimi hrdiny pozitivní žluté prosluněné obláčky a ve světě upside down bude jejich tváře obklopovat temná voda či stíny, které je budou stahovat dál do jejich zoufalství. A to se líbilo i redakci. 
 

Pak už jsme dořešili jen zmenšení postav, linky v pozadí a texty. Práce na obálce mne neskutečně bavila, tak snad vás výsledek naláká k přečtení obsahu 😊.“