Fragment

Jak se stát spisovatelem 5

Napiš knihu

Jak se stát spisovatelem 5

Co musí příběh mít, aby byl opravdový? Spousta začínajících autorů tápe v tom, o čem by vlastně měli psát a jakým způsobem. Měli by mít ale předem jasno. Psát musí o tom, co je zajímá a k čemu mají nějaký vztah.

I když bych rád psal o něčem, co mě sice zajímá, ale o čem toho moc nevím, je to problém. V knize se mi totiž vyskytne spousta detailů, které budu muset umět popsat. Když se mi to nepodaří, čtenář mě prokoukne a ztratí o zbytek knihy zájem (proč by měl dočítat něco, kde je už na začátku spousta faktických chyb?).

Je sice dáno, že pro spisovatele je důležitá fantazie (aby vůbec něco napsal a dokázal si to představit), ale bez vlastních zkušeností a dobrých dobových či technických detailů vychází jeho snaha jen napůl. Se svým kolegou spisovatelem máte například rozepsaný román z prostředí automobilových závodů. Pro něj to problém není, pohybuje se v tom prostředí dnes a denně už několik let. Pro vás to problém je, protože o tom nic nevíte. Nemůžete popisovat, jak jezdec přemýšlí ani jak ovládá stroj ani jak se ten stroj na trati chová ani jak nakonec vypadá prostředí a zákulisí takového závodu, protože jste se o to zkrátka nezajímali. Proč jste do toho tedy šli? Třeba vás lákalo zkusit něco nového a fascinují vás dobové fotografie prvních závodníků. Původní nápad o něčem psát může být vskutku jakýkoliv. Proto jste se rozhodli zasadit děj do doby prvních sportovních aut a prvních závodů, tedy například do dvacátého roku.

Vydali jste se tedy na výstavu z toho období a zjistili pár výborných detailů (včetně knih a článků na internetu a v knihovnách), které už si fantazie pospojuje ve fikčním světě plném fiktivních postav. Můžete se inspirovat postavami skutečnými? Jak je libo. Mario Puzo se u Kmotra inspiroval skutečnými pěti rodinami v New Yorku, včetně kompletního života Franka Sinatry alias Johnnyho Fontana. Přes všechny ty detaily ale vaše kniha stále postrádá něco, co se nazývá „opravdovost“. Čtenář prostě pozná, že jste si ty detaily někde našli nebo je rovnou opsali z nějaké příručky, protože je děj příliš povrchní a vy s těmi detaily nezacházíte cílevědomě tak, aby vyjádřily nějaký smysl nebo hlubší význam.

Většina rukopisů, které k nám chodí, mají stejný problém. Je znát, že autor, nebo autorka nemají situace, o nichž píší, osobně prožité a že je rovina vtahujících a světatvorných detailů na základní úrovni, tudíž, že jsou odněkud přečtené. Autor nevytváří scénu a atmosféru scény pomocí například citových vjemů, hmatu a vůní, ale používá jen zběžný popis. Proto se běžně doporučuje založit jakoukoliv vyfantazírovanou scénu na alespoň malém emocionálním základě. Nemusíte jít do vězení, abyste pochopili, jaké to je být někde zavřený sám. Ale můžete využít například čas strávený v nemocnici na izolaci (pokud jste to zažili). Málokdo z nás byl také svědkem něčí smrti, ale všichni známe pocit, kdy nám někdo z rodiny odejde. Fiktivní události dáte obrysy skutečnými emocemi, něčím, co si mohl prožít každý z nás. Pouto, které si s čtenářem vytvoříte skrze nějakou prožitou emoci čili s něčím, co každý dobře zná a co v něm dokáže správným způsobem rezonovat, zachycuje vše smyšlené v tenkých, ale silných nitkách reality a váš příběh tak ukotví v reálném světě a dá i těm detailům z wikipedie reálný kabát.

Nestojí za to psát knihu jen pro to, že píšete knihu. Tím, že na papír převedete to, co vás zajímá nebo trápí a co jste sami prožili, získá rukopis neocenitelnou vlastnost: skutečnost. A pak vám projde třeba i ta myš s bazukou na rameni.

Albatros Media newsletter

Zajímá Vás, jaký knižní hit právě vychází, na jaké zboží je výhodná sleva, jaká běží soutěž o ceny? Přihlášením k odběru našich e-mailových novinek souhlasíte se zpracováním osobních údajů.