Spousta začínajících spisovatelů nám posílá své rukopisy. A protože vám chceme pomoct, abyste byli úspěšní, pokračujeme i v našem seriálu o tvorby knihy, který doplňuje naše videa #napišknihu.

edit

Minule jsme skončili na prvním bodě, kde jsem si já jako spisovatel řekl, co chci psát a jakou by to mělo mít formu. Následuje tedy fáze dvě, vymyslet příběh.

Spisovatelovo dilema: stvoří nejprve příběh a zasadí do něj postavu, nebo vymyslí nejdříve postavu a poté příběh? Někdo se při psaní soustředí na příběh, a poté jej zaplní postavami. Někdo ale vymyslí postavu a až potom následně příběh, v němž by se měla pohybovat. Zajímavé, ale záludné. Můžu totiž vymyslet dobrou postavu, jejíž psaní a myšlení by mě bavilo, ale může se vztahovat k prostředí, které mi nic neříká.

Vymyslím si postavu se vším okolo. Třeba hrdinný vrtař/astronaut, který miluje svou dcerku a musí překonat fakt, že už to není jeho malá holčička a že randí s někým, koho si pravděpodobně chce vzít (ehm, Armageddon, ehm). I když mám výborně napsanou postavu, mám dobrou motivaci a díky sympatickému přerodu je i zajímavá pro čtenáře, přesto se objeví skutečnost, že musí vrtat (a dobře, jinak by ho neposlali zničit asteroid) a že to budu muset v nějaké scéně ukázat (nestačí to popsat dvěma větami, čtenář to musí skrze postavu prožít), stejně jako že následně poletí do vesmíru toho prskajícího parchanta zničit (= další detailní popis nejen toho, jak strká atomovku do asteroidu, ale i toho, jak vypadá takový start raketoplánu a co se přitom dělá/nedělá). Takže jsem se ocitl v bodě, kdy o prostředí své postavy vůbec nic nevím, tudíž bude popis nevěrohodný a já budu za hlupáka. Proč tedy tvořím vrtaře/astronauta, když o vrtání a astronautění nic nevím?

Jde to však zobecnit na základní archetyp. Místo vrtaře/astronauta stvořím tvrdého chlápka/milujícího otce, který se nemůže vyrovnat s tím, že dcera už se svým hochem v pokoji nepije jen čaj, a chci, aby se v nějaký dramatický okamžik proměnil. Pak jsem ale v bodě, kdy mi zároveň s postavou vyskakují náznaky děje, tudíž ihned s postavou tvořím už příběh.

Začínající autor to ale udělal. Vymyslel postavu bez příběhu. Když jsem se ho však zeptal na detaily, vyplynulo na povrch, že nestvořil postavu, ale jen její náznak (nepromyslel, z jaké rodiny pochází, ani to, proč by se měla vyskytovat v daném prostředí, když mohla ze zápletky prostě odjet na jiné místo, zkrátka ani další podstatné detaily, které zásadním způsobem utvářejí děj, motivace postav a jejich limity – psal o šikanovaném studentovi). Vše, co si pro postavu vymyslel, se zhroutilo dvěma dobře mířenými otázkami (praxe: "Proč mu s šikanou ve škole nepomůžou rodiče nebo prarodiče? Nebo někdo z domova?“ „Ehm… ee…“).

Takže jde vymyslet postavu a poté příběh, když se postava a její vývoj ihned promítají do scén, ve kterých je chci ukázat? Ano, pokud vše dobře promyslím. Ale nestvoří se s tím rovnou už příběh sám? Jistě, milý Watsone, stvoří. Ať totiž upřednostním jednu volbu před druhou, vždy už společně s příběhem tvořím hrdinu, a hrdinu vymýšlím už s příběhem. Je jen na spisovatelově vůli, co mu půjde lépe.

Ale je také nutné, aby to o sobě věděl.