Vždycky, když se venku udělá zima, a zvlášť před létem, je nejlepší zalézt si pod deku a vzít si do ruky nějakou tu knížku. Nejlépe některou z našich novinek.

Pokud jste ale čtenář zvídavý a zahřívá vás také vlastní tvůrčí záměr, je fajn se zavřít někde v pracovně nebo si pod tu deku vzít notebook a začít sepisovat vlastní příběh. První kroky jste už mohli slyšet tady a bylo by fajn si k tomu ještě něco doplnit.

Spisovatel postupuje pragmaticky. Novela, kterou bych se rozhodl napsat, by měla mít jednoduchou strukturu i děj. Je to odůvodněno cílovou skupinou. Například dobrodružná kniha pro chlapce by neměla být zbytečně složitá, ani umělecká, jinak hrozí, že nebude nikoho bavit a mine se účinkem. Proč dobrodružná kniha pro dívky? Protože to frčí (Uvědomím si, že píšu komerci a nestydím se za to.

Naopak. Jak jinak o sobě dát vědět? Svět je plný spisovatelů, kteří napsali něco, co nikdo nechce číst. A když ano, pak jen ve velmi omezeném počtu čtenářů.).

Novelu bych pak chtěl pro její jednoduchou stavbu. Není zbytečně krátká jako povídka, nezachycuje tedy jen krátký časový úsek od minut, přes hodiny, až po dny, a má jen jednu dějovou linii. Kdybych chtěl psát román. musím dějových linií vymyslet víc, zamyslet se nad kompozicí (jestli chci rámec, nebo retrospektivu, nebo – a to je nejhorší – paralelní rámcovou retrospektivu se třemi úhly pohledu) a tím zajistit, že to dvanáctiletá dívka, pro kterou je kniha určena, nebude číst a půjde dělat něco zábavnějšího. A to samozřejmě nechci.

Počáteční úkol je tak jasný. Vím, co chci psát a pro koho to bude. Jasný úkol a jasnou formu. Chci dobrodružný román pro dívky (= cílovka) a chci to formou novely (= rozumný formát, který vydavatel hned neodmítne - ne čtyřsetstránkový první díl zamýšlené trilogie). Zbývá už jen ta nejjednodušší věc. Vymyslet, o čem by to mělo být, aby to bylo zábavné, a nějak rozumně to převést na papír.

Snadné jako facka, ne?