Před týdnem se na pultech knihkupectví objevila Vůně inkoustu, volné pokračování romance Vůně citrónu. Díky němu jsme se mohli vrátit do životů Sam a Alison, dvou dívek, které to v životě neměly snadné. Ale pohádkový konec se blíží. Nebo snad ne? Pokud vás zajímá, co se v téhle knize bude dít, přečtěte si ji. A pokud vás zajímá, co nám o ní řekla její autorka Sam Xabyssus, přečtěte si tenhle článek 😊.

Co tě vedlo k tomu napsat pokračování Vůně citrónu? 

Od začátku to bylo namyšleno na tři díly. Vždy mě totiž zajímalo, co se děje „po první puse”, jak vztahy pokračují dál. Co řeší? Hádají se? Skutečně mají to „žili šťastně až do smrti“? Knihy prostě končí začátkem a tak by to být nemělo :). Proto nejen druhý díl, ale i zamýšlený třetí. Nebylo by úžasné podívat se na začátek, prostředek a konec vztahu? 

Dostaly se k tobě nějaké zajímavé ohlasy na první díl? Něco, co tě zaujalo, potěšilo, pobavilo…? 

Dostala se ke mně hromada zpětné vazby! Za tu nejúžasnější ale považuju dívku, které její dlouholetá kamarádka nakreslila obraz s tematikou Vůně citrónu! Nekecám! Byla tam kavárna a čaje a židličky a hromada detailů! Jako by v té kavárně vážně někdy byla! Nadchlo mě to a úplně si pamatuju, jak jsem si říkala: „Ty jo, ten obraz bych chtěla taky!“ :) Taky se ke mně dostala fotka tetování s citátem z knihy. Nespočet recenzí, fotek nebo zpráv a já to pročítala a říkala jsem si: „Páni, ono se jim to líbí, ono se jim to fakt líbí!“ Takže ano, dostalo se toho ke mně hodně a mě potěšila každá jedna zpráva, ohlas, fotka, prostě všechno, nejde vybrat jen „něco“ :). 

Jaké bylo vrátit se do svého fiktivního světa a ke svým postavám? 

Hrozně bych si přála říct: „Jako vrátit se domů“. Ale po pravdě musím říct „Jako vrátit se domů s vymazanou pamětí“. Znala jsem je. Znala jsem je všechny, pozdravili jsme se, ale všechno to, co už mi říkali, mi museli říkat znova. Pro představu to bylo nějak takhle: „Ahoj Pete, tak co rodiče… máš nějaké,  ne? Ještě žijí? Jak se jmenují? Co dělají?” A on na mě koukal a odpověděl: „Ale to jsem ti už říkal, ne?” A nedodal k tomu nic konkrétního! Takže jsem se styděla a hledala v paměti, zda mi to vážně říkal, nebo  ne. Stejně tak to bylo se všemi ostatními detaily mých přátel. Bylo to prostě nádherné moct se tam vrátit, ale nepředstavitelně matoucí a složité. Ale co si budeme, neskutečně jsem si užívala svět, ve kterém jsem se ocitla. Nechala se opět omámit vůní kávy, citrónového čaje a čerstvě rozpečených sušenek. 

Bylo pro tebe psaní druhého dílu v něčem odlišné? 

Bylo. V detailech. Nemohla jsem si „jen vymýšlet spatra“, ale musela jsem počítat s tím, co už se stalo. Že někdo něco řekl. Nebo zmínil. Bylo daleko složitější napasovat všechny ty detaily dohromady. V prvním díle jsem hlídala jen ten jeden díl, v tom druhém už jsem musela hlídat oba dva, a tím, že jsem první nečetla už delší dobu, pamatovala jsem si obrysy, a ne všechny ty maličkosti kolem. Prostě  to bylo úplně jiné. S prvním dílem jsem žila asi tři roky. Od prvního nápadu, vykreslování světa až po napsání a vydání. S druhým jsem žila podstatně kratší dobu a za mě to byla daleko větší, ale o to poctivější dřina. 

Jak probíhal samotný proces psaní? Věděla jsi od začátku, kam příběh směřuje a co se v něm   odehraje? 

Ano, to jsem věděla. Jak jsem zmínila, vymyšlené to bylo rovnou na tři díly. Jasně, něco se muselo „převymyslet“, ale představu jsem měla poměrně jasnou. Věděla jsem, kde chci druhý díl ukončit, aby  vše bylo připraveno pro ten třetí – poslední. No, a proces? Tak ten byl následující. Vstát ráno v šest dvacet do práce, oddělat osm hodin, nakoupit, něco uvařit, strávit pár příjemných chvil s přítelkyní, najíst se, kolem osmé až deváté večer se dostat k počítači a do jedenácté, do půlnoci pracovat. Vstát v šest dvacet… a tak pořád dokola :). 

Co tě při psaní inspirovalo? 

Čaj. Máme dvě police se sklenicemi a v nich nasušené bylinky. Mátu, citrónovou trávu, jitrocel, heřmánek… Takže tahle vůně a taky vzpomínky. Na všechny mé cesty, všechna letiště a drobné uličky  v cizích zemích. Na sníh a vánoční trhy. Také mě inspirovali lidé kolem mě, po cestě do práce v metru  například. Něco prohodili, nebo se k sobě naklonili a mluvili si přímo do ucha, aby se slyšeli. To, jak se  někdo zamračí, kde se mu vytvoří vrásky, to, jak si někdo hraje s vlasy a tak. No, a pak samozřejmě holky, Sam s Alison. To, jaké jsou, jak přemýšlí a zkrátka jak se chovají. 

Na co se čtenáři*ky můžou těšit tentokrát? 

Na to, co přijde „po první puse“. Na skutečný vztah dvou hlavních postav a na život, který se s nikým nemazlí. Na nerůžové a neupravené pravdy, které se zkrátka dějí. Na cestování letadlem, vánoční náladu a hromadu „feel-good“ energie, která objímá jako plyšová deka u teploučkého krbu. 

Samozřejmě na Jane a Lulu! Na Británii a na to, že se druhý díl netočí kolem milostného trojúhelníku. 

Je nějaká zajímavost, o kterou by ses s námi na závěr chtěla podělit? 

První díl jsem napsala ještě před tím, než jsem poznala svou přítelkyni. Záměrně jsem do něj napsala to, že Sam nosí na krku zlatý řetízek a že na něm má klíček. Bylo to tam zmíněno, protože jsem věděla, že v druhém díle s ním požádá Alison o ruku. Hrozně důležitý detail plný významu. Pak jsem poznala Helen a tahle moje vymyšlená žádost do druhého dílu se mi tak líbila, byla tak dokonalá, že jsem ji holkám prostě musela „ukrást“ a požádala tak Helen o ruku. Můj zlatý klíček tak teď na krku nosí ona a kdo ví, třeba jednou, pokud se budete pozorně koukat a uvidíte nás spolu, ho zahlédnete :).